Tentokrát jsem tam já stála jako přimrzlá a neschopná slov. Očima jsem ani nemrkla, pouze se dívala na chlapce, jež mě jednou zachránil.
,,C-co tady děláš?" optala jsem se konečně a kousek od něj odstoupila. Nevěděla jsem, co všechno dokáže a moje schopnosti jsem stále ještě nezvládala i přes to, že jsem každý den cvičila jako divá.
,,To bych se mohl taky ptát tebe" řekl mrzutě a hlavu jemně naklonil na stranu. Jak se tak na mě díval, zajiskřilo mu podivně v očích.
,,Nedostaneš se tam" výsmešně jsem se na něj podívala, jelikož jsem docela dobře věděla, oč se snaží. Zkoušela jsem to též, akorát na koni a ne na člověku, ale to nebylo zas až tak důležité.
,,Takže už víš, jak se dostat někomu do hlavy, co?" též směšně větu vznesl a posadil se na kámen kousek od ohně, jež jsem sem přinesla.
,,Přesně tak" pyšně jsem se usmála a do plamenu vhodila další dříví, na což zase více zrudnul a oba nás to tak nějak zaujalo.
,,Stále to ještě nechápu" prolomil ticho a blíže se naklonil k ohni. ,,Hledal jsem to mnohokrát v knihách, ale odpověď jsem nikdy nenalezl" dodal a smutně našpulil pusu, nad čímž jsem se musela pousmát.
,,Proč jsi tady?" musela jsem se zeptat, jelikož mi stále nedávalo smysl, z jakého důvodu byl tady v tuhle pozdní hodinu a ještě takovou dálku od města.
Podíval se na mě svýma hnědýma očima, jež něco stále skrývala a nadále nechtěla, abych to jen zjistila. Hluboce se nadechl a začal si hrát se svými dlouhými prsty.
,,Utekl jsem z domova" řekl a trochu se odtáhl jako by se bál, že mu za to vyhubuji či dokonce ublížím. Ale to bych v životě nikdy neudělala. Hlavně člověku, jež neznám a nevím čím si vším prošel.
,,Proč jsi to udělal?" zeptala jsem se opatrně i pres to že jsem měla nespočet otázek na něj samotného a i na věci, které nás tak trošku spojovaly. Ale bála jsem se, že se nějak urazí pokud se zeptám na jeho schopnosti či odlišný vzhled od ostatních.
,,Protože musím někoho najít, kdo mi pomůže rozluštit otázku, jež si pokládám celý svůj život" odpověděl lehce, na což se hned poté postavil.
,,Kam jdeš?" otázku jsem vyslovila, tak jako bych chtěla, aby zde zůstal a nenechával mě zde samotnou. Nechtěla jsem si to přiznat, ale byla to pravda. Byla jsem šťastná, že konečně je tu někdo s kým mohu mluvit a bude mi i odpovídat na otázky, jež mu kladu.
,,Jdu si jen pro koně" usmál se výsmešně a vyšel do tmy, aniž by potřeboval světlo na cestu lesem a křovím.
Podívala jsem se na svého koně, jež ležel u jezírka a spal. Byla jsem ráda, že mi zbyla alespoň jedna věc, která mi bude připomínat mé rodiče za tím, co s nimi nejsem.
,,A kam vlastně míříš ty?" jeho hluboký hlas mě velmi vyděsil, což zapříčinilo mému vyjeknutí a skoku do výšky.
Otočila jsem se na něj, ale pohled mi spadl na chlapce, který se chytal za břicho a při tom se řechtal jako ten kůň za ním.
,,Nesměj se" ohradila jsem se, ale nevydrželo to moc dlouho a společně s ním jsem se tam smála na celé kolo až nás z toho oba bolely břicha.
,,Tak jo, zeptám se znovu. Kam míříš ty?" řekl svou otázku znovu stále mezi smíchem, ale ne už tak velkým jako před tím.
,,Na východ" odpověděla jsem a lehla si do mokré trávy. Neměla jsem sebou žádné věci, které bych si mohla dát pod sebe, a tak mi jen zbývalo spát na chladné zemi.
,,Tak to máme stejně namířeno" usmál se a vzal deku, kterou přese mne přehodil a vzal si ještě jednu, do níž se sám zabalil. Lehl si vedle mě a pohled upřel též na mou postavu, což mě trošku znepokojovalo, ale nedala jsem to na sobě znát.
,,Mohl....bych....jet s tebou?" zeptal se opatrně a vyčkával mé odpovědi. Byla jsem už dost unavená, a proto jsem jen přikývla hlavou a zavřela oči. Chvíli jsem ho ještě poslouchala, jak něco mluví, pro mě v neznámém jazyce, a poté upadla do tvrdého spánku, jež jsem už potřebovala několik dní.
~Jemun
