Probudila jsem se za doprovodu zpěvu ptáčků, jež nám poletovali nad hlavami. Lehce jsem stočila hlavu na stranu, abych se ujistila, že chlapec, jehož jméno stále neznám, byl nadále zde. V šoku jsem se posadila a rozhlížela se okolo, jelikož vedle mě nikdo nebyl, a tak i jeho deka.
Když jsem ho ale spatřila u jezírka, spadl mi kámen ze srdce. Nevěřila jsem mu dostatečně na to, abych se nebála o své věci, jež jsem měla na koni. Ale vše bylo v pořádku a na svém místě.
,,Už jsi vzhůru?" moje otázka ho zřejmě vylekala, když škubnutím sebou trhl a vystrašeně se na mě podíval.
,,Jo. Celkem už dlouho" usmál se a zpět se otočil na jezírko, kde plavala rodinka labutí. Pohled na tohle všechno bylo okouzlující a pocit, jež mi dával chlapec díky svému odlišnému vzhledu, byl nepopsatelný.
,,Je to tady hezké" uznala jsem výhled a posadila se vedle něj. Chtěla jsem ho oslovit jeho jménem, ale to jsem zatím ještě nevěděla.
,,Jak se vlastně jmenuješ?" optala jsem se ho nespouštějíc pohled z labutí. Z nějakého důvodu jsem se bála mu pohlédnout do jeho tmavých očí.
,,Taehyung. Kim Taehyung" vyslovil své jméno, tak jakoby ho z celého srdce nesnášel a to mě zaskočilo. Byl totiž syn krále a královny Harpu, ale byla zde stále jedna otázka, která se mi hned vyrojila v hlavě.
,,Proč jsi od nich odlišný?" zeptala jsem se opatrně, protože tuto otázku jsem sama nesnášela, když mi ji někdo dal. Neuměla jsem nikdy na ni odpovědět, a tak jsem měla alespoň malou naději, že on by odpověď mohl znát.
,,To je ta otázka" vzdychnul a kamínek, jež žmoulal v ruce, hodil do vody, která se po pádu začala nádherně vlnit, ale pouze malou chvíli.
,,Asi bych ti něco měla vrátit" vstala jsem a z brašny vytáhla náhrdelník s šedým pírkem. Jakmile ho chlapec spatřil, na tváři se mu objevil úsměv a též si stoupnul.
,,Kde jsi ho našla?" optal se a náhrdelník si ode mě převzal. Chvíli ho zkoumal jestli není nějak poškozen, ale poté si ho připnul kolem krku, kde ho nosíval určitě i předtím.
,,Vypadl ti, když jsi utíkal pryč z té ulice" mykla jsem rameny a zpět se posadila k vodě, kde poletovalo pár nádherně zbarvených motýlků.
,,A jak se jmenuješ ty?" vzpomněl si nejspíš, že mé též nezná a posadil se vedle mě.
,,Yumi" odpověděla jsem lehce a poslouchala přírodu. ,,Yumi, Yumi" začal opakovat mé jméno dokola a dokola.
,,Co je s mím jménem?!" řekla jsem mrzutě a hlavu stočila k němu. Přemýšlel nad něčím a furt opakoval mé jméno, dokud se najednou nezastavil.
,,Musíme vyrazit" řekl rychle a probral své saky paky, jež uklidil zpět do své brašny a nasedl na koně.
,,No na co čekáš? Až na prší a uschne?" zasmál se, ale mně to k smíchu moc nepřipadalo.
Nasedla jsem tedy mlčky na koně a společně s ním vyjela na východ i přes to že jsem měli ještě dostatek času si odpočinout, ale on to tak asi nebral.
,,Nemáš náhodou u sebe ještě jeden náhrdelník s pírkem akorát se zeleným?" jeho otázka mě zarazila. Jak mohl vědět o tom druhém, když jsem mu vůbec nic neřekla a ani ho za žádnou cenu nevytáhla.
,,Jak to víš?" zamračila jsem se na něj v naději, že ho spálím svým pohledem, ale tak se bohužel nestalo.
,,Chrání mě, a proto mi nic nemůžeš udělat" řekl výsměšně a trochu přidal v rychlosti. Nemohla jsem nic nedělat, a proto jsem zrychlila též až jsem chlapce předběhla a před ním zastavila.
,,Co to dě-" skočila jsem mu do věty než ji mohl celou úspěšně říct. ,,Jak tohle krucinál víš?" naštvaně jsem na něj hleděla a jeho pohled se též změnil. Už nebyl tak silný, bál se mě, ale to mi bylo v tu chvíli jedno.
Cítila jsem v prstech stejnou sílu jako předtím, kdy mi před očima shořel Minjae. Kluk, který mě celou tu dobu šikanoval.
,,Uklidni se, já ti to vysvětlím až tam budem. Není to už daleko" ruce dal před sebe a jimi tak naznačoval, abych zahodila svůj vztek a nechala ho to vše vysvětlit.
,,Slibuješ?" řekla jsem už v klidu a nespouštěla z něj svůj zrak. ,,Slibuju" usmál se, ale můj rozum mi nadále říkal, že jemu bych neměla na tolik věřit, jak jsem chtěla udělat.
Baví vás stále tahle knížka?
~Jemun
