Procházela jsem ulicemi plných lidí, jež měli namířeno do centra se stejným účelem jako já.
Pro jídlo si musíte zajít už brzy ráno, pokud tak neuděláte, nemáte co jíst na zbytek dne. Díky mému ne až tak vysokém vzrůstu se dokážu velmi dobře proplést mezi lidmi, a tak mám vždy výhodu se dostat k tržnici rychleji.
,,Dva krajíce chleba, prosím" požádala jsem a vřele se usmála na ženu, stojící za stánkem. Bohužel úsměv mi neopětovala a to jen z jediného důvodu. Jsem jiná.
,,Děkuji" převzala jsem si chléb a dala ho do látkové tašky, jež nosím pokaždé na trhy. Hodně se toho do ní vejde a ani mě nebolí nějak rameno, i když ji mám celé dopoledne přes něj přehozené.
Opouštějíc centrum jsem si vesele poskakovala, jelikož dnešní nákup jsem zvládla celkem rychle na to, že tam někdy jsem až do oběda, kdy mě mamka už sama shání.
,,Ah, koho pak to tady máme?" ozval se pro mě velmi známý hlas a vysoká postava vystoupila ze stínu, jež udával dům.
,,Co po mně chceš?!" prskla jsem, ale i tak ustoupila o krok dozadu. Bála jsem se ho a to hodně. Celou tu dobu mi nedělal moc dobrý život, ale i přes to jsem ho nikdy nikde neudala.
,,Co pak máš v tý tašce?" kývl hlavou směrem k mé plátěné tašce, jež jsem oběma rukama svýrala, tak aby mi ji nikdo nevytrhl.
,,Nic pro tebe, Minjae" drze jsem řekla, na což chlapec ke mně přistoupil blíže a rukou se napřáhl k tomu, aby mě uhodil.
V tu chvíli jsem vyčká silně přivřela k sobě a myslela na všechny ty věci, co mi kdy udělal. Barvy, které mi vylil na hlavu pokaždé, co jsem vstoupila do školy. Lži, které ve škole vyprávěl, a poté všichni žáci mě ještě více nenáviděli a mnohem víc.
Pomyslela jsem i na to, jak by mu bylo kdyby si z něj někdo dělal boxovací pytel celý život, když v tom se ozval křik. Jeho křik.
Oči jsem rychle otevřela dokořán a pohlédla na chlapce topící se v zeleném plamenu. ,,Jak?" zmateně se na mě podíval nechápajíc, co se děje. Úplně stejně v šoku jako on, jsem ho sledovala, jak se utápí v bolesti a pomalu mizí ze světa pozemského.
~Jemun
