Cvaknutí klíče v zámku mě probudilo z mých myšlenek a čtení příběhu, jemuž jsem nemohla stále věřit. Všechno bylo tak jasné až jsem si myslela, že to není ani možné.
,,Ahoj Yumi" z dveří na mě vykoukla usmívající se hlava Namjoona, což mi na tváři hned vykouzlilo úsměv.
,,Mysleli jsme, že jsi nám umřela" zasmál se a posadil se vedle mě na postel. Nechápavě jsem se na něj podívala a knihu na mém klíně rychle zavřela.
,,Spala jsi celé dva dny" vysvětlil, na což jsem jen přikývla a knížku dala pod polštář, jež byl zmuchlaný díky mému dlouhému spánku.
,,A proč jsi tady?" optala jsem se s pohledem upřeným na otevřené dveře. Přemýšlela jsem, jestli mám vyběhnout a utéct, ale díky Namjoonovi jsem to neudělala. ,,Je jídlo" řekl jednoduše a stoupl si.
,,Jdeš?" podal mi svoji ruku, nad čímž jsem se na chvíli zastavila, jelikož tohle se mi ještě v životě nestalo. Nikdo na mě nebyl takhle milý jako zrovna on a bylo to pro mě, lehce řečeno, všechno nové.
,,Eeeh, jo?" má odpověď spíše zněla jako otázka, ale to ho asi nevyvedlo z míry, jelikož vypadal, že tohle zrovna čekal.
Jeho ruku jsem přijala a s jeho pomocí se vyhoupla na nohy. ,,Nechápu, proč tě ten mrznout sem zamknul, ale je to asi jeho věc" řekl a dveře pro jistotu za námi znovu zamknul. Z jakého důvodu to nevím, ale asi kvůli knize.
Mlčky jsme procházeli chodbami až jsme se dostali zpět k nádherným schodům, jež jsem si prohlížela minule, když jsme sem poprvé vešli.
,,Jsou nádherné, viď? Taky od nich někdy nemohu odtrhnout oči" prohodil Namjoon při pohledu na můj zasněný obličej. Potichu jsem pouze na to přikývla a s úsměvem na tváři vyrazili ke schodů.
Zámek mi připadal jako bludiště. Vždy jsme zahnuli do jiné chodby a já už byla rázem zmatená, jelikož všechny vypadaly naprosto stejně. Ale Namjoon zřejmě v tom guláš neměl.
,,Tak a jsme tady" zastavil se před dveřmi, za nimiž se už ozývaly velmi hlasité mužské hlasy. Napadalo mě pouze jediné. Hádka mezi Taehyungem a Jiminem, ale to jsem hned vymanila z hlavy, jakmile můj zrak spadnul na partu chlapců smějících se u stolu.
Zůstala jsem stát, jak přimrzlá a kluci očividně též, když jejich pohled spadnul na mě. Bylo jich sedm včetně Namjoona a já za tu dobu potkala pouhé tři, o kterých jsem si myslela, že jsou jediný, kdo tento zámek obývá.
,,To je Yumi" představil mě Namjoon a jemně postrčil do místnosti k prázdné židli, nejspíš čekající pouze na mou zadnici.
,,Ahoj Yumi" řekl radostně jeden z nich a s úsměvem na tváři ke mně přihopskal. Odpověď ode mě nejspíš ani nečekal a rovnou vtáhl do objetí, jež mi připomnělo jeden moment, na který jsem chtěla navždy zapomenout.
V rukou jsem ucítila to už tak známé teplo, kterým jsem dokázala zabít člověk, jež mi znepříjemňoval skoro celý život.
,,Yumi, ne!" Tae se rychle zvedl ze své židle a s nadějí, že ho poslechnu, vyčkával až mé už viditelné plamínky zmizí.
V jídelně bylo hrobové ticho. Kdyby vám upadl špendlík, tak by jste ho mohli slyšet, jak zvony v městech, jež odbívají každou hodinu.
,,Prosím" zašeptal znovu a přišel blíže k nám. I přes to jak se předtím choval vůči mě, jsem se vždy v jeho společnosti cítila v bezpečí.
Chlapec se ode mě odtáhl a mé plameny tak zhasnuly. Jeho pohled skákal z Taeho zpět na mě, při čemž jeho oči vždy více vykulil jako by stále nechápal, co jsem zač. A vlastně ani nebyl jediný.
Taaaaak, Yumi konečně potkala všech sedm chlapců😏 Co myslíte, že se stane dál?
Zjistí konečně Yumi, že ona je něco víc než jen pouhá dívka, kterou šikanovali za její odlišný vzhled?
~Jemun
