,,Zde je tvůj pokoj" ukázal na dveře a s nadějí, že do nich rovnou vejdu, potichu vyčkával. Avšak se tak nestalo.
,,Stalo se něco?" optala jsem se opatrně, jelikož jsem se bála, že bych ho nějak mohla urazit či dokonce i naštvat.
Svými čokoládovými oči se na mě podíval a pomalinku začal přibližovat. Jako vždy jsem začala couvat, ale dveře za mnou mi zabránili jakýkoliv pohyb dál. Nevěděla jsem, co bych si právě teď měla počít, a tak mi zbývalo pouze jediné. Modlit se za nějakou záchranu.
,,To ti teď může být jedno" jeho dech mě pošimral na uchu. S úlevou, že nemá žádné nekalé úmysly, jsem si oddechla a zpět otevřela oči, jež jsem s vyděšením předtím zavřela.
,,Ale tak-" nestihla jsem větu ani dokončit, jelikož chlapec potichu otevřel dveře a strčil do mě. Než jsem mohla nějak reagovat, dveře zase zavřel.
,,Pusť mě!" pěstmi jsem bušila do dveří, klikou cloumala sem a tam, ale nic se nedělo. Odešel a zamkl mě v pokoji pro mě neznámého zámku.
,,Co teď asi mám dělat?" řekla jsem naštvaně a z frustrace jemně kopla do skříňky stojící hned vedle dveří.
Byla jsem vyčerpaná, ale to mě neodradilo vyčkávat, až někdo přijde a pomůže mi se odtud dostat. Naštvalo mě, jak mě jen tak hodil do pokoje a hned za sebou zamkl bez žádné omluvy.
Po velmi dlouhých minutách čekání jsem si lehla na postel a pociťovala pohodlí, jež už jsem pár dní pod sebou nepocítila. Alespoň za tuto věc jsem byla ráda. Měli tu pohodlí.
Schoulila jsem se do klubíčka a i přes mou snahu být vzhůru, jsem tvrdě usnula a ponořila se do říše snů.
---------------------------------------------------------
Když jsem se probudila, slunce bylo už vysoko nad zemí a ozařovalo svými paprsky pokoj. Byl to krásný pohled. Vše bylo zbarveno do zlatova a připadali jste si jak v ráji. Ale všechno tohle mě opustilo, jakmile mi došlo, že jsem stále v pokoji.
Z postele jsem přešla k umyvadýlku se zrcadlem a opláchla si obličej. Voda mě dokázala více probudit než sluníčko, a tak jsem začala prozkoumávat pokoj, ale bohužel zde nic nebylo. Skříně byly prázdné a v některých byl i prach jako by zde už dlouho nikdo nežil.
Otočila jsem se ke dveřím s nadějí, že někdo jde, ale to asi byly pouze mé slyšiny. Ale díky tomu jsem spatřila knihu, jež Tae požadoval.
Rychle jsem se k ní rozeběhla a pevně vzala do rukou. Musela jsem si ji prohlédnout jestli je to opravdu ona a také že byla.
Posadila jsem se zpět na postel a knihou začala listovat. Byl tam nějaký příběh, který se mi nechtěl číst a proto jsem to jen tak přelétla očima.
Zastavila jsem se ale u obrázku, který byl hned na začátku nové kapitoly. Bylo na něm zelené pírko a dívka. Měla stejně zbarvené vlasy jako já a celkem i vypadala podobně, ale to jsem raději hned zamítla.
Rozhodně jsem ji ale začala číst, jelikož tohle by mi možná mohlo pomoci všechno vyřešit a já bych se mohla vrátit zpět ke svým rodičům.
~Jemun
