Zastavili jsme se před bíle natřenými dveřmi dosahující až ke stropu. Byly nádherné a nutkání se za ně podívat bylo silné. Nemusela jsem ho ani ovládat, jelikož dveře se o nedlouho otevřely a vyskytl se nám výhled na místnost, jež snad neměla konce.
,,Někoho ti vedu" řekl Jimin a oba nás do místnosti postrčil. Než jsme se mohli na něj naštvaně podívat, zabouchl dveře a raději zmizel.
,,Ahoj, Taetae" usmál se chlapec vysokeho vzrůstu a přešel k nám aniž by odložil knížku od svých očí.
Bylo roztomilé jakou má zde Taehyung přezdívku a pokaždé, když ho takto oslovili v mé přítomnosti, zčervenal jako rajče.
,,Ahoj, Namjoone" usmál se a chlapce, stejně tak jako Jimina, obejmul. Bylo hezké, že někoho má, kdo při něm bude stát za každou cenu. U mě to tak bohužel nebylo.
,,Tak, proč jsi tady" usmál se a knihu, jež ješte před chvílí četl, uklidil do ohromné knihovny. Bylo zajímavé, jak chlapci jeho věku měli tolik knihoven a knih, když u nás ve městě skoro nikdo nečetl.
,,Potřebuji tvoji knihu" bez žádné známky emoce se Tae díval na Namjoona, který vypadal nejdříve zmatený, ale poté asi pochopil, když jeho pohled padl na mě.
,,Věděl jsem, že jednou příjdeš" usmál se na mě a přešel k zamčené skříni. Stejně zmateně jako před chvílí Namjoon, jsem se podívala na Taeho, ale ten mi žádnej pohled nevěnoval. Pouze se díval do země jako by něco provedl.
,,Jak mohl o mě vědět?" zašeptala jsem si spíše sama pro sebe, ale vysoký chlapec mě i přes to slyšel.
,,Bylo to vepsáno do této knihy už před mnoha lety" odložil knihu na stůl a vzduchem se začal šířit prach. Musela tam být hodně dlouho, protože její listy už byly trochu potrhané a zažkoutlé.
,,Stejně to nechápu" už jsem se ani nesnažila si pro sebe všechno šeptat, jelikož oni mě vždy uslyší.
,,To mi taky ne" odvětil Namjoon a knihu otevřel na první stránce. Byl tam obrázek dvou pírek překřížených přes sebe a každé mělo jinou barvu. Jedno šedé a na něm zelené.
,,Jak?" optala jsem a vytáhla z pod šatů náhrdelník. Namjoon se v šoku nejdříve podíval na Taeho a až poté na mě.
,,Mohlo by to znamenat, že jsme to my dva?" optala jsem se a prstem přejela přes obrázek.
,,Je to možné, ale co by to poté tedy znamenalo?" zavřel knihu a pohled nespouštěl z ani jednoho. Dívala jsem se na něj též intenzivně jako on a zahlédla menší problesknutí v jeho očích.
,,Eeeh, umíš taky něco víc než my ostatní?" optal se opatrně a přitom přejel pohledem pouze k Taemu.
Taehyung za tu dobu nic neřekl. Pouze nás vždy jen pozoroval a nebo se díval na onu knížku.
,,Umí" odpověděl znovu bez emocí a podíval se na Namjoona. Nevypadal na to, že by se mu líbila má společnost někde, kam on pravděpodobně utíkal, když nechtěl být doma.
,,Dobrá" přikývl Namjoon a knihu mi dal do rukou. ,,Přečti si ji. Možná z toho něco najdeš rychleji než já" usmál se a poté místnost opustil.
To jako vážně všichni zde opouští místnosti bez jakéhokoliv rozloučení nebo náznaku?
,,Dovedu tě do tvého pokoje" řekl Tae a vyrazil též k těm bílým dveřím. Zmateně jsem nejdříve chvíli na něj koukala a poté se rozeběhla za ním, když už z místnosti odešel.
,,Proč jsi takový?" křikla jsem za ním a málem do něj i narazila, když se z ničeho nic zastavil.
,,To ti může být úplně jedno" prskl a znovu se rozešel. Nechápala jsem jeho chování vůči mě, jelikož z chlapce, jež mě jednou zachránil se změnil na někoho, kdo mě z celého srdce pravděpodobně nesnáší.
Co myslíte, proč se tak Tae chová a zjistí Yumi něco z knihy?
~Jemun
