,,No tak. To mi neudělaš" začal smutně naříkat muž a zastavil se dva metry před námi. Chlapec, jež mě teď chránil, neřekl ani slovo. Pouze na něj hleděl přes kapuci přehozenou na hlavě a pozoroval jeho každičký pohyb.
,,Když mi ji nedáš ty, sám si pro ní dojdu" řekl a chvíli vyčkal, jestli chlapec něco udělá. Ale stejně tak jako předtím, se ani nehnul. Muž tedy dále nečekal a vyšel si pro svoji kořist, mě.
Udělal však jediný krůček a jeho tělo vzplálo v ohni zbarveném do černa. Stála jsem v šoku neschopna slov a hleděla na celou situaci, jež se před nemalou chvílí stala i mně. Tentokrát, to ale moje vina nebyla.
,,Aah" z úst muže vycházely bolestné křiky, a proto jsem si rukama zacpala uši a hlavu zabořila do chlapcových zad. Nechtěla jsem znovu vidět někoho, jak mi umírá před očima. Stačilo mi to jednou.
Když už se žádné křiky neozývaly, ruce jsem z očí sundala a koukla na místo, kde ještě před chvílí byl ten ohavný muž. Ale teď už tam byl pouhý černý prach, který o nedlouho rozvířil do světa vítr, jež se prohnal okolím.
Přemístila jsem pohled na chlapce, který se stále ani nehnul, natož aby mrknul. ,,Jak? Proč? Ty?" začala jsem plácat jedno přes druhé a při tom pohledem přeskakovala z něho na místo mrtvého.
Ale chlapec nic. Chvílí se na mě celkem podivně díval, ale to jsem znala. Divil se, že jsem jiná než ostatní. Při tom on je něco jako já a dělá jako by nikdy neviděl sám sebe v zrcadlu společně s někým, kdo je dosti odlišný od jeho samotného.
,,Odpovíš mi?" optala jsem se znovu a hlavu trochu naklonila na stranu. Chlapec se ale otočil a rychle ode mě utekl. ,,Počkej!" zakřičela jsem a také se za ním rozeběhla. Byl o dost rychlejší než já, a tak jsem ho stratila. Tedy, jen jeho.
Když jsem se zastavila, abych dostala do plic nějaký ten vzduch, všimla jsem si na zemi náhrdelníku, jež patřil pravděpodobně němu. Bylo na něm stříbrné pírko, které mi připomínalo to samé, jež má u sebe můj dědeček, k němuž jsem měla asi před půl hodinou být.
Rychle jsem tedy náhrdelník vzala do dlaně, s myšlenkou se dědy na to zeptat, a s taškou plnou masa vyrazil k domu prarodičů, jež už byl na obzoru.
Omlouvám se, že dlouho nic nevyšlo, ale nemámvůbec na nic chuť. Nic mě nebaví a dokonce bych se i radějivrátilazpět do školy.
Přejivámhodně zdraví a doufám, že se všichni dočkáme konce tohohle všeho.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
