Dveře jsem rychle otevřela, což zapříčinilo jejich nárazu do zdi a vyděšených pohledů chlapců.
,,Tae!" vyslovila jsem šťastně jeho jméno, stále se slzami v očích a obejmula ho.
Nečekal to, ale jeho ruce se poté obepnuly kolem mého pasu a přitáhli více k jeho tělu. Z nějakého důvodu jsem byla šťastná, že ho vidím a můžu být u něj, ale též mě pohlcoval smutek, že celý život žil v jedné velké lži.
,,Musím ti něco říct" zašeptala jsem mu do hrudi a následně se odtáhla. ,,Ale kvůli tomu přeci nemusíš brečet, ne?" jemně se usmál a palcem mi setřel neposedné slzy, jež mi stále stékaly po tvářích.
,,Znám pravdu" nejistě jsem se na něj podívala, na což jeho pohled zkameněl. Nechápala jsem jeho reakci, a proto raději od něj odstoupila.
,,Tae?" optala jsem se a udělala další krok vzad. Necítila jsem se bezpečně v jeho blízkosti, tak jako před chvílí. Spíše jsem se ho bála.
,,Před tím jsem tě právě chránil" zašeptal se sklopeným zrakem k zemi. Podívala jsem se na Namjoona, ale ten udělal to samé.
,,Ty jsi to všechno už dávno věděl?!" zeptala jsem se naštvaně, na což on přikývl. ,,Myslím, že je lepší, abychom to takhle nechali. Až umřeme, nezbyde tu nikdo z královské krve a lidé se proto nebudou muset bouřit"
,,Děláš si srandu! Ty takhle chceš žít navždy?" se slzami v očích jsem sledovala oba dva a pomalu zády kráčela ke dveřím.
,,Nedovolím, aby se to stalo a nemůžeš mi v tom bránit" řekla jsem a poté vyběhla pryč.
Vchodové dveře jsem snadně otevřela a nasedla na koně, jež se pásl na zámeckých zahradách. Naposledy jsem se ohlédla na zámek a vyjela zpět k městu, kde jsem žila a kde též najdu toho, který mi zničil celý život.
,,Co jsem si mohla myslet" nadávala jsem cestou sama sobě za to, jak jsem byla hloupá a věřila, že Tae půjde se mnou a společně vše napravíme. Bohužel se všechno odehrálo jinak, než jsem si představovala.
To že se mi i chlapec, kterého jsem nikdy dříve neznala, líbil, mě dohnalo k dalšímu vodopádu slz. Zamilovala jsem se do někoho, kdo necítí to samé vůči mě a k tomu chce nadále žít ve vyhnanství. Byla jsem ubohá si tohle myslet.
Kůň zpomalil, na což jsem se vrátila zpět do reálného světa a zjistila, že se začalo stmívat a také dorazili k jezírku, kde jsem se s Taem podruhé setkala.
Seskočila jsem z koně a nechala, aby se napil čistě vody, jež se tak krásně třpitila pod paprsky zapadajícího slunce.
Z brašny jsem vytáhla malou dečku a položila na zem. Bylo to jediné, co jsem sebou měla, a proto jsem se smířila s tím, že to je teď má jediná věc, na které budu muset přečkat noc než slunce znovu vyleze na obzor.
Zničená z celého zmatku a cesty, jsem ulehla na deku a přivřela víčka k sobě. Poslouchala jsem tekoucí vodu a ptáčky, jež dozpívávali své písně a pomalu se dostávala do říše snů.
Chtěli by jste šťastný nebo smutný konec?
~Jemun
