Zabalila jsem si poslední věc do koženého batohu, jež mi mamka před pár lety vyrobila, a naposledy si prohlédla svůj pokoj, který už nikdy nespatřím.
Cítila jsem slzy na krajíčku, ale i přes to jsem nemohla odejít z domu, kde jsem žila část svého života. Vzpomínky, jež jsem si zde vytvořila, mi probíhaly před očima. Byly veselé, ale i někdy smutné, které vždy poté končili v objetí s mamkou i taťkou.
,,Yumi?" ozval se hlas ženy, jež mě vychovala a dávala lásku někomu, kdo je ji naprosto odlišný. ,,Ano?" otočila jsem se čelem k ní a přála si, aby větu, kterou právě měla na jazyku, nevyslovila.
,,Je čas" smutně se na mě podívala a rázem jsem byla v jejím objetí, jež mi bude nadosmrti chybět. ,,Budete mi chybět" zašeptala jsem a slzami ji nechala smáčet šaty, i přes to že jsem nechtěla.
,,Ty nám taky, broučku" jemně mě pohladila po mých vínově zbarvených vlasů a odtáhla se. ,,Už bychom měli jít" chytila mou ruku a vyšla, společně se mnou, k bráně, kde už čekalo nespočet lidí těšící se, až zde nebudu.
Procházela jsem kolem lidí, kteří si neodpustili své nadávky na mou osobu, a však já sama si přála, ať už jsem raději pryč od této zlé země, kde člověk, jež je odlišný, nemůže žít.
Jakmile jsem byla před bránou, jež už byla dokořán otevřena, přišel ke mně táta s koněm, s nímž vždy jezdil na lov.
,,Co to děláš?" optala jsem se ho, jelikož zvíře, které on potřebuje zrovna nejvíc, mi právě chtěl dát.
,,Budeš ho teď potřebovat více než já" usmál se a otěže mi předal do rukou. ,,Budeš nám chybět" zašeptal a jemně mě pohladil po vlasech.
,,Vy též mě" rychle jsem mu vběhla do obětí, na což se k nám přidala i mamka. ,,Nikdy na tebe nezapomeneme" zašeptala a odtáhla se.
,,Už bys měla jet" snažila se vykouzlit na svém obličeji úsměv, ale převládající smutek ji to nedovolil.
Jemně jsem přikývla a s pomocí táty nasedla na koně. ,,Nezapomenu" naposledy jsem se na ně podívala a vyjela pryč z města, kde už lidé byli samou radostí bez sebe.
~Jemun
