Všichni jsme se mlčky posadili zpět ke stolu, na němž se blýskaly nádherné porcelánové talíře, které nevlastnil nikdo jiný než bohatí lidé.
Jídlo před námi stydlo, a proto jsme se do něj raději už pustili i přes to všechno, co se ještě před chvílí odehrávalo.
,,Takžeee....ty jsi něco jako Tae?" optal se chlapec sedící na proti mně, jehož jméno jsem ještě neznala.
,,Yoongi!" okřikl ho Namjoon, na což chlapec mu vyslal svůj spalující pohled.
,,To je v pohodě" ujistila jsem raději Namjoona, jelikož jsem předpokládala, že by se chlapci jinak porvalil nebo spíš spálili svými pohledy.
,,Abych pravdu řekla, nejsem si tím jistá, ale schopnosti máme stejné, takže asi ano" odpověděla jsem Yoongimu, na což šťastný se zpět začal zabírat svým jídlem.
Jakmile vše bylo snězeno, nádobí jsem společně s Jinem, který se mi sám představil, odnesla do kuchyně. Byl na mě velmi milý, i když pár krát jsem viděla, jak sebou cuknul, když jsem byla blízko u něj. Vypadalo to jako by se mě bál, ale za zlé jsem mu to samozřejmě nemohla mít.
,,Zjistila jsi už něco?"optal se mě Namjoon, hned poté co jsme vešli do ohromné místnosti, kde se nacházelo nespočet sedaček.
,,Možná ano, ale i možná ne" nebyla jsem si stále dosti jistá, že to chápu správně, ale stále tu byla jedna otázka, na níž bych odpověď v knížce nenašla.
,,Proč jsem já a Tae jako jediní odlišní?" otázku jsem nečekaně vypustila z úst. Nechtěla jsem ji takto vyřknout, ale zřejmě mé srdce po tom toužili hodně.
Jako bych to nečekala. Všichni, včetně Namjoona, se zastavili ve svých pozicí a nejspíše čekali, že otázka tak nějak ve vzduchu zmizí.
Byla jsem rozhořčena. Za tu celou dobu přeci museli na něco přijít, když je Tae jejich přítel, ne? Vždyť museli na něco přijít, proč on je jiný.
,,Fajn!" řekla jsem naštvaně a vstala. ,,Když mi nikdo nedokážete odpověďet, zajdu si sama za králem" nečekala jsem na žádné odezvy a vyšla směrem k východu.
,,Nedělej to" v hlavě se mi ozval hluboký hlas, který patřil nikomu jinému než Taehyungovi. Zmateně jsem se za sebe ohlédla a spatřila jeho postavu na schodišti.
,,A teď mi lezeš ještě do hlavy!? Mám toho dost!" nechtěla jsem, ale vše, co mi vylétlo z úst, jsem na něj křičela.
,,Nejdříve mě nenávidíš a teď mě tu zase chceš? Nechtěl by jsi se konečně rozhodnout, co chceš?" bylo vidět, že ho to překvapilo, když má ústa nešla zastavit a já mu konečně řekla, co jsem stále v sobě držela.
,,Snažím se tě chránit" s těmito slovy sešel o pár schodů dolů, ale neměl dosti velkou odvahu přijít až ke mně. ,,Jo? A před čím, prosím tě?" řekla jsem provokativně a čekala na jeho odpověď, avšak ta se nejspíše ztratila někde ve vzduchu.
,,Víš co, já jdu" začala jsem otevírat dveře, ale ty se v tom samém okamžiku rovnou znovu zabouchly. Zle jsem se podívala na tmavovláseho chlapce a naštvaně řekla ,,Fajn!".
S velmi hlasitým dupotem jsem se rozešla do chodby, která měla vést do mého pokoje, avšak jsem se pletla.
Na stěnách vyselo mnoho zrcadel až jsem se bála sama svého odrazu, který vypadal, že nejspíše vyleze a sám mě vlastnoručně zabije.
,,Kde to jsem?" optala jsem se sama sebe a sledovala jediné dveře přede mnou, jež se přibližovali blíže a blíže.
Připadala jsem si jak v jiném světě, avšak pravda byla jiná. Stále jsem se nacházela v zámku plném neznámých chlapců, kteří mě tu nechali alespoň na chvíli žít.
Došla jsem ke dveřím a rukou uchopila zlatou kliku. Otočila jsem se za sebe, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje a poté vstoupila dovnitř.
Co se skrývá za tajemnými dveřmi a co měli znamenat zrcadla pověšená na zdích?
~Jemun
