Mezi řádky ✔️

×1×

„Ale, kruci!" vykřikla jsem, když jsem přiběhla do kuchyně. Zapomněla jsem na kuře, které bylo v troubě a mělo být naším dnešním obědem. Snad bude jen trochu připálené, protože už nemám čas pokoušet se o něco jiného.

Rychle jsem vytáhla pekáč z trouby a hlasitě si oddechla, když jsem zjistila, že se kuřeti nic nestalo.

„Sky, mě to nevychází." Zavrčel Owen od stolu.

Došla jsem k němu a nahlédla mu přes rameno do sešitu, abych zkontrolovala jeho úkol z matiky, který počítal skoro celé dopoledne. Zběžně jsem prolétla příklad, abych našla co je špatně. „Máš chybu v malé násobilce, to už jste se učili předloni." Upozornila jsme ho a přesunula se opět ke kuchyňskému pultu, abych připravila bramborovou kaši.

Z venku jsem slyšela smích sester, ale táta pořád nikde. Oběd už bude hotový a děti mají hlad, takže se bude muset najíst později sám nebo za ním pošlu Owena s jídlem v mističce. Pracoval už od rána a určitě musí mít hlad jako vlk.

Dokončila jsem kaši a vytáhla talíře a skleničky. Nalila jsem do nich džus a postavila je na stůl. Talíře jsem vyrovnala vedle nich a poslala Owena do pokoje, aby si uklidil sešit s domácím úkolem.

„Harper! Vezmi Caru a pojďte na oběd!" zavolala jsem z okna na sestru.

Během chvíle se v kuchyni objevila Harper a za ruku držela malou Caru. Hned po nich do kuchyně vběhl Owen.

„Neviděli jste tátu?" zeptala jsem se Harper a pohladila jí po dlouhých rusých vlasech.

„Ne, asi pořád pracuje." Pokrčila rameny. Povzdechla jsem si a vzala ze stolu jeden talíř na který jsem nabrala porci a položila ho zpátky na stůl před Caru.

„A co táta dělá?" zeptala se Cara a začala se šťourat vidličkou v jídle.

„Stříhá ovečky." Odpověděla jsem jí a podala talíř Harper.

„A nebude jim potom zima?" Vykulila vystrašeně Cara oči.

„Vždyť je venku teplo." Usmála jsem se na ní a položila na stůl Owenův a můj talíř.

„Díky." Řekl zvesela Owen a pustil se do jídla.

„Doneseš tátovi potom oběd?" zeptala jsem se ho a posadila se vedle něj.

Zazubil se na mě. „Jasně, ale potom mi pomůžeš s tou matikou." Smlouval.

„Neboj, pomůžu." Usmála jsem se. „Harper, ty úkoly máš hotové?" zeptala jsem se sestry.

„My jsme žádné neměli." Zamumlala. Otočila se na Caru a zamračila se. „Caro, můžeš jíst jako člověk?" zavrčela a drkla do ní loktem.

„Nech jí být, je ještě malá." Napomenula jsem jí. Harper nad tím protočila oči a už se tím nezabývala, ale odsunula se od Cary dál, protože všude okolo ní byla bramborová kaše.

Po obědě jsem důkladně umyla Caru, což zabralo opravdu dlouhou dobu, protože kaši jsem objevila i v jejích vlasech. Poslala jsem jí s Harper hrát si na dvorek. Harper stihla ještě zamumlat pár stížností na adresu Cary, ale jeden můj přísný pohled jí okamžitě umlčel. Owenovi jsem dala krabičku s obědem a poslala ho rovnou za tátou. Potom jsem sklidila ze stolu a umyla nádobí.

Venku se Cara nahlas smála a já se koukla z okna, co je tak vtipného. Harper zakopla a spadla, ale nic jí nebylo a hned se zvedla a s úsměvem běžela dál. Bylo hezké vidět alespoň ty dvě se smát, protože mně do smíchu poslední dobou opravdu nebylo.

Z nás čtyř jsem nejstarší. Je mi jen sedmnáct, ale připadám si, jako by mi bylo třicet, protože se o své sourozence starám skoro sama.

Maminka umřela, když mi bylo dvanáct a od té doby jsem na sebe vzala skoro většinu domácích prací a vychovávání sourozenců. Táta se snažil s námi trávit co nejvíce času, ale tím, že nás živil sám, ho bylo málo.

Po mě přišel Owen, teď mu je devět a snaží se co nejvíce pomáhat tátovi. Ten ho ale od práce odhání, protože nechce, aby si Owen dělal starosti a měl více času na sebe. Byl ještě dítě a táta si nepřál, aby si myslel, že to je jeho povinnost. Na jednu stranu jsem to chápala, ale na druhou táta potřeboval pomoct a sám to zvládnout nemohl. Já se snažila pomáhat, jak jen to šlo, ale s tím vším, o co jsem se musela starat toho moc, co bych ještě zvládla udělat, nebylo.

Potom se narodila Harper, které je sedm. Ta si starosti s ničím nedělá, protože si situaci neuvědomuje a čím déle to vydrží, tím lépe.

A jako poslední Cara. Je jí pět a maminku vůbec nepoznala, protože umřela jen dva měsíce po jejím narození. Cara jí zná pouze z fotek a vyprávění na rozdíl od Harper, která si alespoň něco pamatuje.

Je kruté, že já s ní strávila tolik času a Harper s Carou skoro žádný. Pořád jim opakuji, jak moc je měla maminka ráda, protože ony si na ní skoro nepamatují.

Život bychom měli mnohem jednodušší, kdybychom byli milionáři a nemuseli si dělat starosti s penězi, ale do toho my máme opravdu daleko. Už po generace vlastníme velký statek na kterém je od rána do večera spoustu práce a peněz to moc nevynáší. Navíc musíme chodit do školy, takže většinu dělá hlavně táta.

Pár lidí nám nejednou navrhovalo, ať statek pustíme. Nikdy jsme se o tom nebavili, protože by nás ani nenapadlo prodat statek. Všichni to tu milujeme a nikdy bychom se toho nevzdali.

Pravdou je, že v okolí jsme vyhlášení. V létě a na podzim prodáváme ovoce a zeleninu z obrovských sadů. Prodáváme vlnu, mléko a vajíčka a máme jedinou jízdárnu v okolí, což využívají hlavně děti, které učím jezdit na koni já. Kdyby tu byl ještě někdo, kdo by jízdu na koni mohl učit, vyplatilo by se to, ale tohle můžu dělat jen já a více dětí už nestihnu.

I přesto si táta stejně každý měsíc láme hlavu nad tím, kde ušetřit a jak zaplatit všechny výdaje. Ráda bych mu víc pomohla, ale se vší tou prací se nikde nedá ani sehnat brigáda, na kterou bych chodila, abych mu trochu pomohla s financemi.

Proto většinu práce tady dělá táta a o své sourozence a domácí práce se starám já, abych alespoň nějak byla užitečná.

Odvrátila jsem se od okna a vrhla se na úklid domu. Musela jsem vysát, vytřít, utřít prach, umýt koupelnu a toaletu, vyměnit povlečení a připravit se na zítřejší písemku z fyziky.

***

Táta se domů vrátil až večer. Za dnešek stihl ostříhat všechny ovce a ještě nechat odvézt všechnu vlnu. Děti už dávno spaly a já už taky musela jít, protože jsem usínala skoro ve stoje.

„Děkuju, že jsi to tady tak zařídila, dneska jsem vůbec s ničím nepomohl." Omluvil se táta.

„Pracoval jsi od rána do večera a víš, že pomůžu se vším ráda." Usmála jsem se na něj a posadila se naproti němu u stolu. Zatímco jedl, prohlížela jsem si ho.

Bylo na něm znát vyčerpání. Potřeboval by pořádný spánek. Dříve blonďaté vlasy už byly zšedivělé a jeho modré oči tak moc unavené.

„Běž už spát. Uklidím to tady a taky půjdu." Poručil mi táta a já přikývla. Ráno musím vstávat brzo, a kdybych zůstala ještě chvíli vzhůru, hrozilo by, že bych zítra z postele nevylezla.

Osprchovala jsme se, vyčistila si zuby a přemístila se do svého podkrovního pokoje ve druhém patře. Dříve to bývala půda, ale táta to tu upravil, aby se z toho stal pokoj. Bylo to tu malinké, ale útulné a já tohle místo milovala. Byl tu největší klid v celém domě, protože hlasy z přízemí sem nedolehly a já klid jednou za čas potřebovala.

***

Zdravím vás všechny po dlouhé době.❤️
V první řadě se vám chci omluvit, že jsem vám příběh slibovala už v dubnu, ale vyšel až teď. Od února jsem pracovala na jiném příběhu, ale na konci dubna ho smazala, protože se mi nezdál vůbec dobrý. Tohle byl chvilkový nápad a já jsem z něj naprosto nadšená. Kapitoly budou vycházet v úterý a v pátek. Budu ráda za každý hlas a každý komentář.