Mezi řádky ✔️

×4×

Z včerejší angličtiny jsem prakticky utekla, abych už nemusela čelit Nateovi a jeho otázkám. Byl až moc upovídaný a to se mi nelíbilo. Dnes jsem naštěstí angličtinu neměla, takže byla malá šance, že bychom se zase někde potkali, protože tahle škola je velká.

Domů jsem přijela brzy. Středy a pátky jsem měla vyhrazené na výuku jízdy na koni, protože jsem měla krátkou školu.

Oblékla jsem si jezdecké kalhoty, triko a boty. Vlasy jsem si spletla do copu, aby mi nepřekážely a vyrazila směrem ke stájím. Čekalo mě dnes pět dětí.

První přišla dívka, které je čtrnáct. Vlastně by zvládla jezdit už sama, ale já jí raději vždy zkontrolovala a potom vyslala do lesíka kousek za statkem a já mezitím vyčistila stáje. Po ní přišla desetiletá dívka, s kterou to bylo utrpení. Mohla jsem jí desetkrát zopakovat, co dělá špatně a ona to stejně udělala po jedenácté. Takhle jsem pracovala celé odpoledne. V šest už mi chyběla jen poslední dívka.

Evelyn Greenová, která byla má oblíbenkyně. Byla moc šikovná, roztomilá a hodná. Možná trochu moc upovídaná, ale to mi v jejím případě vůbec nevadilo. Vše vynahrazovala tou svou roztomilostí. Měla jsem jí nejraději.

Přivezla jí maminka, jako obvykle a Evelyn už s úsměvem spěchala ke mně. „Ahoj!" zavolala už z dálky.

„Ahoj." Usmála jsem se na ní a v její tváři hledala jakoukoliv podobnost s Natem. Měli stejné oči, stejný nos, celkově si byli hodně podobní, až na ty vlasy. Evelyn byla blondýnka a Nate měl černé vlasy. „Tak si běž připravit Sisi." Poručila jsem jí a protáhla si záda.

„Nepojedeš se mnou?" zeptala se s nadějí v očích. Ptala se mě pokaždé, protože jednou jsem si s jí vyjela a ona od té doby chtěla jezdit jen se mnou.

„Víš, že bych neměla." Usmála jsem se.

„Prosím." Zadívala se na mě prosebně. Pravda byla, že stejně, až by odešla, vytáhla bych Rockyho, abych se také projela. Byla jsem celá ztuhlá ze školy a potřebovala se rozhýbat. Takhle bych si ušetřila hodinu času, která by se mi potom hodila na učení.

„Tak dobře." Souhlasila jsem nakonec. Evelyn radostně vypískla a odběhla do stájí. Já šla hned za ní a také se usmívala.

Připravili jsme si koně, osedlaly je a vydaly se do výběhu, kde jsme nasedly. Nejdříve jsme si obešly pár koleček krokem a potom se daly do klusu. Připravila jsem pár prken, přes které se dalo skákat i v klusu a předvedla to Evelyn, která to potom bezchybně zopakovala. Zkusila si to ještě několikrát a já jí kontrolovala.

„Narovnej záda! Když budeš předkloněná a kůň zakopne, přepadneš." Upozornila jsem jí, protože jediná věc, která nám dělala problémy, bylo, že se pořád předkláněla a chvílemi byla úplně strnula, jinak vše zvládala na jedničku. „Uvolni se!"

Evelyn to okamžitě udělala. Dala jsem se znovu do pohybu a obklusala celý výběh dokola. Na kraji jsem zaznamenala nějakou postavu. Přijela jsem blíž a v té chvíli jsem začala litovat toho, že jsem koně raději neotočila a nevyrazila do lesa.

Proč sem sakra přijel? Myslela jsem, že si ve škole dělá srandu. Vážně by mě nenapadlo, že hned druhý den přijede, jak sliboval.

„Ahoj, Sky!" zavolal na mě Nate.

„Ahoj, Nate." Pozdravila jsem s nelibostí. Můj pohled naprosto ignoroval a zamával Evelyn. Ta ho s úsměvem pozdravila.

„Evelyn, běž si to ještě jednou skočit." Ukázala jsem Evelyn na tyče.

Evelyn přikývla a zopakovala to. S Rockym jsem jela hned za ní. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že už bude čas konce. Párkrát jsme obešli výběh krokem a potom se vydaly do stájí s Natem v patách, který zatím kromě pozdravu nic jiného neřekl.

Pokud mu to vydrží, možná ho nakonec přeci jen začnu mít ráda.

Pomohla jsem Evelyn odsedlat a vyčistit koně, aby mohla dřív odejít. Měli jsme spolu jezdit hodinu, ale vždy se nám to protáhlo. Její mámě to nevadilo a vždy s úsměvem Evelyn sledovala, když jí přijela vyzvednout. Dnes tu ale byl Nate a tvářil se dost nevrle, tak jsem to raději uspíšila.

„Můžu jít ještě na pastvu za ostatními? Mám pro ně jablka." Zeptala se, když jsme skončili.

„Neměla bys už jít?" Šlehla jsem pochybovačným pohledem po Nateovi, který čekal před boxem a slyšel každé slovo naše slovo.

„To je dobrý, běž." Vložil se do toho Nate. Evelyn radostně vypískla a vyběhla ven.

Vyšla jsem z boxu a vydala se k Rockymu. Nate mě tiše následoval. Stalo se mu snad něco? Takhle dlouho jsem ho snad ještě neslyšela mlčet. Začala jsem Rockymu odepínat sedlo.

„Nemáš brýle." Promluvil po chvíli.

„Nosím je jen do školy, abych viděla na tabuli." Vysvětlila jsem, aniž bych se na něj podívala, ale cítila jsem, že mě sleduje.

„Víc ti sluší brýle." Poznamenal. Na to jsem už nic neřekla a začala Rockyho čistit.

Opět se rozhostilo ticho.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se po chvíli, protože to ticho mi z nějakého důvodu tentokrát vadilo, i když jsem ho skoro vždy vítala. Bylo to takové to nepříjemné ticho, kdy děláš všechno proto, aby konverzace nestála.

„Říkala si, že můžu přijít." Pokrčil rameny a dál mě sledoval.

„Tvoje sestra sem chodí už přes rok a ty jsi jí ještě ani jednou nevyzvedl." Upozornila jsem ho.

Udělal dva kroky ke mně a pohladil Rockyho, který stál mezi námi. „Třeba jsem tě chtěl prostě vidět." Usmál se na mě.

Sehnula jsem se a začala Rockymu čistit kopyta, aby neviděl, že jsem zrudla. „Nic na to neodpovíš?" zeptal se, když jsem nijak nereagovala.

„Nevím, co bych měla říct." Otočila jsem se zase čelem k němu.

Povzdechl si a o krok couvl. „Já vím, že ty moc nemluvíš a nejsi zvyklá na přátele, ale nemohli bychom jimi být?" zeptal se a prohrábl si vlasy. Už jsem si všimla, že to dělal vždy, kdy byl nervózní.

Překvapeně jsem otevřela pusu. „Přátelé?" zopakovala jsem pochybovačně. To slovo mi znělo cize, když jsem ho vyslovila.

„Ano, přátelé. Povídali bychom si, občas někam zašli. To přátelé dělají." Pokrčil rameny a upřeně mě sledoval.

„Proč chceš, abychom byli přátelé? Vůbec mě neznáš." Rozhodila jsem rukama a začala Rockyho čistit na druhé straně, abych byla zády k němu.

Na chvíli se odmlčel. „Právě proto, že tě chci poznat. Připadáš mi jako skvělá holka, se kterou se dá normálně povídat."

„Já nevím." Zamumlala jsem a otočila se jeho směrem. Ta jeho nabídka se mi ani trochu nelíbila. Neměla jsem přátele z dobrého důvodu.

„No tak, nic ti to neudělá. Jen přátelé. Nic víc nechci." Naléhal na mě.

„Dobře." Přikývla jsem nakonec, protože jsem mu nedokázala říct ne. Vkládal do toho až moc nadějí, které se leskly v jeho očích a já ho prostě nechtěla zklamat. „Tak přátelé." Zopakovala jsem. Nate se šťastně usmál.

V tom se vedle objevila Evelyn. „Nate, jdeme." Poručila mu a on protočil oči.

„Tak ahoj, uvidíme se zítra na angličtině." Rozloučil se a vyrazil za Evelyn, která už byla na půli cesty pryč.

Co jsem to zase provedla?