Mezi řádky ✔️

×29×

Víkend jsem nějak přežila. V hlavě jsem měla totální zmatek a nutně si potřebovala promluvit s Natem, který se od pátku neozval. Byl hodně špatný nápad ho políbit, ale já to udělala. On si sice začal, ale já ho neodstrčila hned a místo toho mu to opětovala. Měla jsem ho odstrčit. Měla jsem si s ním alespoň hned promluvit a ne zbaběle utéct. Měla jsem udělat tolik jiných věcí a ne to, co jsem udělala. Teď musím nést následky.

Vystoupili jsme ve městě na zastávce. Čekal tam Nate. Nenapadlo by mě, že tam bude. Měla jsem za to, že se bude cítit stejně špatně jako já a bude se mi vyhýbat, ale on byl tady a usmíval se, jako každý jiný den. Se sklopenou hlavou jsem šla k němu a nedokázala se mu podívat ani do očí.

„Nate!" vykřikla Cara, když si ho všimla a běžela k němu. Její radosti jsem se ani nedivila. Neviděla ho už hodně dlouho a věčně se na něj vyptávala. Vyhodil si jí do náručí a něco jí zašeptal do ucha. Ona se zasmála a Nate jí pustil zase na zem.

„Ahoj." Pozdravila jsem tiše a svůj pohled držela dole u bot. Nemohla jsem se na něj podívat.

„Ahoj, půjdu s vámi." Oznámil mi. Přikývla jsem a stále se mu odmítala podívat do očí. Měla jsem nacvičené, co mu řeknu. Snad miliónkrát jsem to doma upravila a bála jsem se, že při pohledu do jeho očí na všechno zapomenu.

Povzdychl si a vyrazili jsme na cestu. Ticho a napětí, které by se dalo krájet vyplňovalo jen Cařino žvatlání o všem možném. Díky bohu, že byla tak malá a neuvědomovala si, že je jediná, kdo mluví a já se snažím dělat všechno možné, jen abych se na Nata nepodívala.

Děsila jsem se okamžiku, až zůstaneme sami. Najednou jsem nevěděla, jak se v jeho přítomnosti chovat. Jak mluvit. Neměla jsem ani ponětí, jestli je dobrý nápad o tom polibku začít sama, anebo na to prostě nenarážet a doufat, že když se o tom ani jeden nezmíní, zmizí to.

Měla jsem prostě pocit, jako by se všechno, co mezi námi předtím bylo, během pátku pokazilo a zmizelo nadobro. Zdálo se, že je pro mě opět cizí člověk, s kterým si nedokážu normálně povídat.

Cara odešla a my jsme osaměli. Bylo mezi námi ticho a já zoufale hledala téma, kterým bych ho přerušilo, ale jediné správné mi připadalo to, o kterém jsem nechtěla mluvit.

„Jaký byl víkend?" začal on rozhovor.

„Klidný." Odpověděla jsem až příliš rychle. „Moc se toho nedělo." Dodala jsem. „Co jsi dělal ty?"

Zasmál se. „Můj víkend byl všechno, jen ne klidný. Zůstala u nás babička a mámě už začínala pěkně lézt na nervy. Ty dvě si pořád vjížděly do vlasů. Už to začínalo být k nevydržení."

„Tak to ti věřím." Ušklíbla jsem se.

Dál jsme pokračovali mlčky a mně to opět bylo velmi nepříjemné. Vsadila bych se, že Nate na tom byl úplně stejně.

„Počkej!" zastavila jsem v ulici vedle školy. Už jsem jednoduše nevydržela mlčet a dělat, že se nic nestalo.

Nate se na mě polekaně otočil. „Děje se něco?"

Odhodlala jsem se. Zapomněla jsem na to, co jsem si doma nacvičila a prostě spustila: „Musíme si o tom promluvit. Takhle to nejde." Řekla jsem tiše.

Nate si povzdychl. Oba jsme věděli, o čem mluvím, protože to mezi námi ve vzduchu viselo už od zastávky. „Nejspíš máš pravdu." Na chvíli se odmlčel. „Lituješ toho." Neptal se, jen to konstatoval.

„Jsme přátelé. Nejde to." Řekla jsem okamžitě.

Zarazil se a jeho výraz byl v tu chvíli nečitelný. Vjel si rukama do vlasů a zatahal za ně. „To máš nejspíš pravdu. Neměl jsem to udělat. Promiň."

„Ne, můžeme za to oba." Odporovala jsem. Věděla jsem, že tam byly dvoje rty, ne jen ty jeho.

„Co tedy bude dál?" zeptal se a díval se všude možně, jen ne na mě.

Byl moc roztěkaný a já se mu vzhledem k situaci vůbec nedivila. Zvláštní ale bylo, že já jsem dokázala zůstat klidná.

„Nechci, aby se mezi námi něco pokazilo. Kdybychom v tom pokračovali a pohádali se, už nikdy bychom nebyli přátelé a já o tohle nechci přijít." Řekla jsem upřímně.

Přikývl. „Vidím to nejspíš stejně."

„Navíc máš Brigitte." Dodala jsem rychle.

Nate při zaznění jejího jména sebou trhl. „Jistě, Brigitte." Zopakoval její jméno a vypadalo to, jako by si teprve teď na ni vzpomněl.

„Takže se to pokusíme smazat? Zapomenout na to?" navrhla jsem opatrně.

„Bude to nejlepší." Přitakal a já si musela v duchu oddechnout za to, že to oba vidíme stejně.

„Takže přátelé?" zeptal se.

„Přátelé." Usmála jsem se.

Dali jsme se opět do pohybu. Pokračovali jsme dál ke škole a nejednou se zdálo, jako by to napětí mezi námi opadlo. Konečně jsem se mohla opět nadechnout.

„Půjdeš dnes na oběd?" zeptal se nenuceně.

„Ano. Nejspíš ano. Bude tam i Brigitte? Pořádně jsme se ještě neseznámily." Optala jsem se rychle.

„Neplánoval jsem jí pozvat." Řekl tiše.

„Proč? Pozvi jí! Chci jí více poznat." Zatáhla jsem ho za ruku a on sebou při tom dotyku trhl. Hned jsem se odtáhla a plaše usmála.

Pochybovačně zvedl obočí. „Vážně?"

„Vážně. Nebude mi to vadit." Ujistila jsem ho rychle. Musela jsem se chovat přátelsky a i když se mi setkání s Brigitte trochu příčilo, rozhodla jsem se ho uskutečnit, abych Nata podpořila.

„Dobře, řeknu jí, aby přišla." Souhlasil nakonec, ale nezněl zrovna dvakrát přesvědčivě.

Vešli jsme do školy a jako vždy zastavili u mé a potom u Natovy skříňky. Společně jsme šli na mojí hodinu fyziky. Před učebnou jsme se zastavili a podívali se na sebe.

„Tak ahoj." Usmála jsem se.

„Ahoj." Řekl Nate a vypadal, jako by se o něčem rozmýšlel. Nakonec přistoupil a objal mě jako vždy.

Tohle objetí bylo ale jiné. Zdálo se mi moc dlouhé, moc nepříjemné a tak jsme se radši odtáhla. Nate si ničeho nevšiml a pokud ano, nedal to na sobě znát. Zamával mi a zmizel na chodbě mezi ostatními studenty, zatímco já ho ještě dlouho pozorovala, jak mizí v davu. Zdál se mi podivně skleslý. Pravdou bylo, že ani já nebyla v pohodě, ale musela jsem tomu věřit, protože jinak by tohle nefungovalo.