Mezi řádky ✔️

×32×

Přijela jsem ze školy domů a hned musela do stájí, protože autobus měl zpoždění. Vběhla jsem do domu, pozdravila sourozence, kteří si v kuchyni dělali úkoly a běžela do pokoje, abych se převlékla. Za chvíli jsem zase letěla po schodech dolů. V kuchyni popadla kousek koláče, který jsem včera upekla a vystřelila ven.

U stájí už na mě čekala první dívka. Připravily jsme koně a přemístily se do výběhu, kde jsem na ni křičela pokyny a ona je plnila. Měla jsem velmi špatnou náladu a dost si jí vybíjela právě na dívce, které jsem vyčetla snad každou malou chybu.

V dálce jsem zaznamenala Harper, jak se pomalu šine ke mně. Mávla jsem na ní a ona zrychlila.

„Děje se něco? Máš hotové úkoly." zeptala jsem se, když přišla blíže. Zdála se být smutná.

„Úkoly mám, jen jsem tě poslední dobou moc neviděla." Pokrčila rameny a sedla si do trávy vedle mě.

Pohladila jsem jí po vlasech. Styděla jsem se za to, že jsem poslední dobou své sourozence tak zanedbávala. „Co kdybys při poslední hodině jezdila taky?" navrhla jsem. Evelyn byla jen o rok starší než Harper. Určitě by to nevadilo. Třeba by si ty dvě rozuměly.

Harper se hned rozzářila. „Tak jo." Souhlasila okamžitě.

Ke koním mohla, jen pokud jsme tam byli já nebo táta. Sama na nich ještě jezdit nemohla a vzhledem k tomu, že jsme na to ani jeden neměli čas, moc šancí na jízdu neměla a já se jejímu nadšení nedivila.

„Můžeš tady počkat se mnou nebo zamést stáj." Dala jsem jí na výběr. Když měla práci do školy hotovou, mohla mi pomoct.

„Zametu stáj, abys mohla dřív odejít." Rozhodla a zvedla se. Oprášila si kraťasy od trávy a rychle mě objala. Potom odhopsala ke stájím a já jí s úsměvem pozorovala.

***

Evelyn přivezl opět Nate a rozhodl se zůstat tu celou dobu. Silně jsem protestovala, ale slíbil, že Evelyn nebude rozptylovat a bude tichý jako myška, takže jsem nakonec svolila.

Ukázalo se, že Evelyn a Harper se znají z družiny. Ani jedné nevadilo, že budou jezdit spolu a Evelyn to dokonce vítala a těšila se na společnou hodinu.

Obě si připravily koně a vrátily se od výběhu, abychom začaly. Harper byla zkušenější než Evelyn. Nebylo se čemu divit, když se učila jezdit prakticky odmalička. Evelyn ale motivovala k lepším výsledkům a já se musela pochválit za ten úžasný nápad.

„Byl skvělý nápad dát ty dvě dohromady." řekl tiše Nate, když byly z doslechu. Celou dobu se opíral a plot vedle mě a holky sledoval.

„Všiml sis, jak se Evelyn mnohem víc snaží?" poznamenala jsem a s úsměvem je pozorovala.

„Právě, že to vidím." Zasmál se Nate. „Co kdybych se o víkendu stavil?" navrhl po chvíli.

Otočila jsem se na něj. „Jestli budeš mít čas, budu ráda."

„Co se bude dělat?" zeptal se.

„Musí se zase posekat tráva." Informovala jsem ho.

Nate pokýval hlavou. Tuhle práci už jednou dělal. „Dobře, tak přijedu."

„Cara bude nadšená. Pořád se na tebe vyptává. Stejně tak Owen." Zmínila jsem se mu.

„Děti mě prostě milují." Řekl samolibě.

Loktem jsem ho šťouchla do žeber. „Nějak moc si o sobě myslíš." Poznamenala jsem.

„To tedy ne. Říkám pravdu." Ohradil se.

Oba jsme se rozesmáli. Připadala jsem si, jako na začátku našeho přátelství. Tohle mi tak moc chybělo.

„Co ten Caleb?" zeptal se po chvíli Nate a já zamrzla v pohybu. „Neptám se proto, že bych žárlil. Jen mě zajímá, jestli si rozumíte a tak." Dodal rychle, když si všiml mé reakce.

Povzdychla jsem si. „Upřímně... připadá mi strašně hloupý. Vůbec nechápu, jak mohlo Lindsey a Avu napadnout, dát mě s ním dohromady."

„Vlastně iniciátorem byl spíš Luke." Řekl tiše.

Otočila jsem se jeho směrem. „Luke?"

„Řekl, že by ti měli někoho najít a navrhl Caleba. Potom řekl, že to je blbost, že byste se k sobě nehodili, ale Lindsey s Avou se toho chytily." Přiznal.

Oněměla jsem. Proč se do něčeho takového Luke vůbec motá? Není to jeho věc. Nechápala jsem, proč se ke mně poslední dobou chovám, tak jak se chová. Nikdy nevím, jestli jsme přátelé nebo ne. Tohle mu jednou určitě vrátím.

„Co ty a Brigitte?" zeptala jsem se, abych změnila téma.

„Co by?" pokrčil rameny a začal se ošívat.

„Myslela jsem, že spolu chodíte." Objasnila jsem. „Jak to tedy je?" tlačila jsem na něj. Pořád jsem nechápala, že spolu nechodí. Myslela jsem si to celou dobu, protože se k sobě od začátku měli a trávili spolu spoustu času.

Podrbal se nervózně na hlavě. „Nevím, jestli spolu chodíme. Spíš ne."

Pozvedla jsem obočí. „Ty to nevíš?"

„Ne. Je matoucí." Povzdechl si.

„Brigitte?" ujišťovala jsem se.

„Kdo asi?" odsekl. „Prostě chvíli mám pocit, že jsme spolu a potom..."

„Zkus se jí přímo zeptat. Možná ona sama neví na čem je. Měli byste si to ujasnit." Poradila jsem mu. Chtěla jsem, aby byl spokojený a jestli s Brigitte je, nebudu mu v tom bránit.

„Je divný tohle řešit s tebou." Řekl po chvíli.

„To je." Souhlasila jsem.

Podívala jsem se na mobil na hodiny a překvapeně vyjekla. „Holky! Končíme!" zavolala jsem a mávla na ně, aby odvedly koně do stájí.

Odstrojily koně a mezitím, co je čistily, zaměstnala jsem Nata a odnesla s ním sedla do sedlovny. Položili jsme sedla na svá místa a vyšli ven. Chtěla jsem rovnou zamknout, tak jsem zastrčila klíč do klíčové dírky, ale zasekl se a já jím nemohla otočit. Naštvaně jsem lomcovala dveřmi, ale nešlo to.

Nate stál za mnou a natáhl ruku, aby to udělal místo mě. Jeho prsty se dotkly mých a bylo to jako bych dostala ránu elektrickým proudem. Ani jeden jsme ale ruce neodtáhly. Zády jsem se opírala o jeho hruď a byla za to ráda, protože nohy by mě v tuhle chvíli nejspíš neudržely. Nate přejížděl prsty po mých a já naše ruce sledovala bez mrknutí oka. Když se jeho prsty propletly s mými, probudila jsme se z transu a odstoupila o krok stranou.

„Holky nás budou hledat." Řekla jsem výmluvně a vrátila se do stájí, kde už holky končily. Nate přišel chvíli po mně a vrátil mi klíč od dveří, na který jsem zapomněla. Rychle jsem si ho převzala a raději se na něj ani nepodívala.

Tyhle momenty se nemohly stávat. On měl Brigitte a já... nikoho, ale to není podstatné. Je to můj kamarád.

Rozloučili jsme se a Nate mě opět objal. Nevěděla jsem, jestli za to být ráda nebo ne. Tahle situace se nám začínala vymykat kontrole a já moc dobře věděla, že je třeba jí nějak vyřešit, jenže jsem nevěděla jak.

Co jsem vlastně chtěla, aby bylo řešením?