Mezi řádky ✔️

×6×

Byla jsem nervózní z toho, že mám jíst v jídelně s Natem a Lukem. Jedla jsem vždy na svých oblíbených schodech, ale v jídelně jsem snad ještě nikdy na obědě nebyla. Bylo tam moc lidí, moc hluku a já bych si stejně neměla moct kam sednout. Seděla bych sama v rohu a to už bylo lepší, abych seděla sama na schodech, kde byl alespoň klid a nikdo mě nerušil.

Vyšla jsem ze třídy biologie a rozhlížela se kolem sebe, jestli neuvidím Nata. Slíbil, že tady na mě počká, ale já ho zatím neviděla.

Možná bych mohla prostě zmizet.

Ale to by mi dal sežrat hned další hodinu angličtiny, takže jsem to hned zavrhla. A dál vyhlížela Nata.

Konečně jsem v davu zaznamenala tmavé vlasy a hned se vydala k dotyčné osobě naproti. Byl to skutečně Nate a rozhlížel se bezradně kolem sebe. Když si všiml, že jdu k němu, usmál se a vyrazil mi naproti.

„Neuvědomil jsem si, že tu bude tolik lidí." Prohodil omluvně, když jsme se setkali.

„No jo, jsem snadno přehlédnutelná." Pokrčila jsem rameny.

„Ty jsi jen prostě malá." Zasmál se. „Tak jdeme, ať na nás ještě něco zbyde." Pobídl mě a vyrazil směrem k jídelně. Vydala jsem se za ním.

Jídelna byla plná k prasknutí. Nate mě vedl rovnou k okénku, kde se vydával oběd a vzal jeden pro sebe a rovnou i jeden pro mě. Podal mi tác a vedl mě přes celou jídelnu k zadnímu stolu, kde sedělo asi dalších sedm lidí.

„Hej, tohle je Sky." Představil mě, když jsme došli až k nim. Všichni si mě zvědavě prohlédli, ale nikdo nic neřekl.

„Tak si sedněte." Ukázala na dvě volné židle Lindsey, aby přerušila ticho a dál pokračovala v konverzaci s Davidem.

Sedla jsem si vedle Nate a dala se do jídla. Nate si povídal s Lukem a Avou a já věnovala veškerou svou pozornost svému talíři.

Nate do mě šťouchl loktem. Překvapeně jsem k němu zvedla hlavu. Pozoroval mě a krčil obočí. „Proč nic neřekneš?" zeptal se potichu, abych ho mohla slyšet jen já.

Sevřela jsem ruce v pěst. „Protože normálně moc nemluvím. Možná sis všiml." Odsekla jsem. Neměla jsem ráda velké skupiny lidí a necítila jsem se tam dobře. Vyhovovalo mi ticho a nikdo kolem. „A navíc tady nikoho neznám." Dodala jsem, když jsem zaznamenala, že se připravuje k odpovědi.

„Sky, kde vlastně bydlíš?" zeptal se Luke, který si všiml naší malé výměny a rychle zakročil.

Otočila jsem se na něj a pokusila se o úsměv. „Na statku za městem." Odpověděla jsem jednoduše.

„Páni, tam je to hrozně hezké." Usmála se Ava, která si mě pravděpodobně teprve teď všimla. „Máte koně, že?" zeptala se se zájmem.

„Osm." Upřesnila jsem.

„Vždycky jsem koně milovala. Jako malá jsem si přála na nich umět jezdit." Prohlásila stále s úsměvem. „A ty to umíš?" zeptala se radostně.

„Umí a skvěle." Odpověděl za mě Nate.

„To bych taky chtěla. Ty se máš." Zasnila se a já potlačila protočení očí

Ava patřila k těm hloupějším holkám tady na škole. Měla plnou hlavu šminek, šatů a hezkých zpěváků, ale aby si to té hlavy vměstnala třeba pár vzorců z matematiky... no... není to moje věc. Soudit jí nebudu.

Doufala jsem, že tímto vyptávání skončilo a já se budu moct v klidu najíst, protože díky Nateovi a Lukovi jsem za dnešek řekla více slov, než za poslední týden.

„Nechodíme spolu na fyziku?" zeptal se znenadání zamyšleně Luke. „A na matiku?" dodal.

„Chodíme." Odpověděla jsem.

„Já to věděl, tak odtud tě znám." Vykřikl a zbytek stolu se po nás otočil. Luke si toho ale nevšímal. „Jak si napsala tu pondělní písemku z fyziky?"

Pokrčila jsem rameny. „Nevím, snad dobře."

„To snad musíš vědět. Jaký z toho máš pocit?" naléhal na mě.

„Dobrý." Zamumlala jsem. Nechtěla jsem mu přiznat, že doufám v jedničku.

„Takže jsi chytrá." Řekl vítězně Luke.

„To jsem neřekla." Odporovala jsem. Rozhodně bych o sobě neřekla, že jsem chytrá.

„Ale ano, jsi. Ten test byl nejtěžší z celého roku." Usmál se Luke.

Sklonila jsem hlavu ke svému talíři, protože na lichotky jsem opravdu zvyklá nebyla a přijímat jsem je neuměla.

Začínalo tu být vydýcháno a z toho hluku mě začínala bolet hlava. Dala jsem se opět rychle do jídla, abych mohla co nejdříve z tohohle místa vypadnout. Tolik lidí mi dokonce nahánělo trochu strach.

„Ty tu jsi nová?" zeptala se najednou Lindsey, která seděla šikmo ode mě.

„Sky sem chodí od prváku." Odpověděl jí za mě Nate drsným hlasem.

Lindsey překvapeně zakroutila hlavou. „Vážně? Nikdy jsem si tě nevšimla. Asi spolu nemáme žádnou společnou hodinu."

„Jo, to bude nejspíš tím." Zamumlala jsem, i když jsem hned teď věděla rovnou o dvou hodinách, na které chodíme spolu.

„A vy dva spolu chodíte nebo...?" začala větu.

„Nechodíme, jsme přátelé." Zavrčel výhružně Nate a Lindsey se hned stáhla. Otočila se zpátky na Davida a začala si s ním znovu povídat.

No skvělý. Teď mě začne Lindsey nesnášet. Tři roky jsem žila ve stínu a teď to všechno spadne jako domeček z karet.

Díky Nateovi.

Přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout.

Rychle jsem dojedla zbytek oběda a chtěla se zvednou, abych mohla konečně odejít. Nate mě ale chytil za loket. „Kam jdeš?" zeptal se.

„Na další hodinu." Odpověděla jsem a pokusila se vykroutit z jeho sevření.

„Doprovodím tě." Naházel do sebe zbytek oběda, potom vzal svůj i můj tác a odnesl je pryč. Šla jsem hned za ním a ještě zamumlala něco jako rozloučení směrem k Lukovi, který si mě stejně už dávno nevšímal.

Vyšli jsme s Natem na chodbu a mířili do druhého patra na matematiku.

„Proč jsi tam tak mlčela? Mohla ses zapojit do konverzace, ale ty jsi jen odpovídala na otázky." Promnul si unaveně čelo.

„Nechápu, o co ti jde. Já nemám ráda moc lidí pohromadě a to se nezmění. Tohle bylo naposled, co jsem tam šla." Odsekla jsem a zrychlila, abych mu utekla.

Co sakra nechápe na tom, že o společnost dalších lidí nemám zájem? Budu mu to muset snad napsat nebo rovnou říct španělsky? Řekla bych, že úspěchem je už to, že s ním dokážu promluvit více než tři slova. Měl by se naučit mít radost z maličkostí.

Slyšela jsem za zády povzdech. „Dobře, to respektuju. Takže, kde budeme příště obědvat?" zeptal se a srovnal se mnou krok.

„My?" zarazila jsem se a zastavila.

Nate také zastavil a podíval se na mě těma svýma velkýma modrýma očima. „Kamarádi, vzpomínáš?" nadzvedl s úsměvem obočí.

Jistě že. Kamarádi. Jak bych taky mohla zapomenout, když to slovo opakuje, pokaždé když se dá použít. Na tohle si snad nezvyknu. Na to slovo nejsem zvyklá. Nemám ho ráda a nepožívám ho.

Povzdychla jsem si. Jeho se jen tak nezbavím.

***

Omlouvám se, že kapitola nevyšla v pátek podle plánu. Nebyla jsem doma a už jsem to nestihla.