Mezi řádky ✔️

×38×

Nate tu strávil od ukončení školy každý den. Přijel ráno a odjel večer. Všichni jsme si na jeho přítomnost v domě brzy zvykli. Táta si ho vlastně celkem oblíbil a večer spolu sedávali u televize a dívali se na fotbal, dokud jsem si ho neukradla na chvíli pro sebe. To jsme potom sedávali u mě v pokoji a četli si. Nepovídali jsme si spolu, jen jsme seděli vedle sebe a to nám stačilo.

Pomáhal nám se vším, s čím byla potřeba pomoct. Kydal hnůj, opravoval plot, vodil koně na pastvu, pomáhal mi s vařením a já se v jeho přítomnosti cítila mnohem více v pohodě. Věčně vtipkoval a já se kvůli tomu nemohla přestat smát. Zdálo se, jako bych už jen v jeho přítomnosti měla potřebu se usmívat. Nebylo tedy zvláštní, že za celý týden mi snad ani jednou nezmizel úsměv z tváře.

Dokonce jsme si i našli čas, abych ho naučila něco základního z jízdy na koni. Připadal mi nadšený, jako malé dítě, když se na koně poprvé posadil a mě se začal líbit snad ještě víc.

Jednou přivezl i Evelyn, která prosila tak dlouho, aby jí vzal sebou, až nakonec svolil. S Harper a Carou se staraly o koně a když večer odjížděla, prosila mě, aby mohla ještě někdy přijet. Samozřejmě jsem jí slíbila, že může přijet, kdy jen bude chtít.

***

Seděla jsem v křesle a četla si knihu, zatímco Nate ležel na břiše na posteli a také četl. Přesně takhle jsme trávili každé odpoledne a každý večer za poslední týden. Venku bylo touhle dobou totiž takové vedro, že i ve stínu bylo nesnesitelně.

Dnes jsem měla ale problém soustředit se na text. Položila jsem knihu na stůl a zadívala se na Nata, který se zdál do své knihy celkem zažraný. Po chvíli na sobě ucítil můj pohled a zvedl hlavu.

„Děje se něco?" zeptal se starostlivě.

„Ne, jen mě to už nebaví." Pokrčila jsem rameny a zvedla se z křesla. Poupravila jsem si tílko a látkové kraťasy a přešla ke knihovničce, do které jsem knížku uložila. Nate mě pozoroval. Otočila jsem se na něj. „Co čteš?" pokusila jsem se nějak začít rozhovor.

Povzdechl si a odložil knížku vedle sebe. Také se postavil a přešel k oknu, z kterého vyhlédl. „To je jedno." Zamumlal přiospale.

„To neznamenalo, že máš přestat číst." Namítla jsem.

„Už mě to taky nebavilo. Co chceš tedy dělat? Venku je moc velké horko na to, abychom tam byli." Zabručel.

Přešla jsem k němu a podívala se také z okna. Bylo vidět na louku, na které se pásli koně. „Nevím, jen mě už nebaví čtení. Ty si klidně čti."

„Sky?" oslovil mě.

„Hm?" zvedla jsem k němu hlavu.

Až v teď jsem si uvědomila, jak byl blízko. Byl až moc blízko. Jeho oči se vpíjely do mých a já na sucho polkla. Najednou mě napadlo, jak to vlastně chutnají jeho rty? Měla jsme pocit, že jsem na tu chuť už zapomněla a zrovna teď jsem si jí chtěla připomenout.

„Dneska ti to sluší." Promluvil po chvíli.

Trhla jsem sebou, jak mě vyrušil z mého přemýšlení. Usmála jsem se. „Mám to samé jako vždy." Namítla jsem.

Naklonil se trochu blíž a já cítila jeho dech na svých tvářích. „Sluší ti to každý den." Pousmál se.

Byl už moc blízko a tentokrát jsem to nevydržela já. Překonala jsem tu vzdálenost mezi námi a políbila ho. Nate okamžitě začal spolupracovat. Otočila jsem se k němu čelem a obmotala ruce kolem jeho krku. Stiskl mi boky. Už mě nelíbal opatrně, ale drsně. Kousl mě do jazyka a já mu vzdychla do úst.

Nemyslela jsem. Pro jednou jsem vypla všechny myšlenky a zapomněla na všechna svá vlastní varování. Prostě jsem to nechala být a líbilo se mi to.

Jeho ruce vklouzly na zádech pod mé tričko a blížily se k zapínání podprsenky. Sjela jsem rukami níž a chytla lem jeho trička. V té chvíli se ale nečekaně rychle odtáhl.

Oba jsme zhluboka oddechovali a dívali se na sebe. „Tohle nejde." Dostal ze sebe Nate.

Přikývla jsem. „Nejde." Zopakovala jsem.

Nate poraženecky zakroutil hlavou a znovu se na mě vrhl. Překvapeně jsem vypískla, když mě popadnul pod koleny a vysadil na stůl. Nacpal se mezi má stehna a jeho polibky se přesunuly na můj krk. Vzdychla jsem a zatahala ho za vlasy.

Nate ustal v líbání a opřel si čelo o mé. Byli jsme oba zadýchaní, ale na tváři nám hrál úsměv.

„Nemůžeme pokračovat." Řekl tiše. „Oba bychom nejspíš litovali." Pokračoval šeptem.

„Já vím." Měl pravdu, ale tentokrát jsem věděla, že toho litovat nebudu. „To se stane. Jen jsme se pozapomněli." Omlouvala jsem to. Nate couvl o pár kroků a já seskočila ze stolu.

„Jo." Přikývl Nate a prohrábl si vlasy. „Stane se to." Zadíval se na mě a já měla v tu chvíli největší chuť, znovu se na něj vrhnout. „To ale neznamená, že to nechceme." Dodal trochu zklamaně, když si všiml mého pohledu.

„Nate." oslovila jsem ho varovně, protože můj mozek zase začal pomalu pracovat. Sice jsem nelitovala, ale dělat jsme to neměli.

„Já vím, nejde to." Zavrčel a začal přecházet po pokoji.

„Jsme nejlepší přátelé." Připomněla jsem.

„Já to vím, Sky." Promnul si čelo. Podíval se na mě a já se začínala dle jeho výrazu bát, co dalšího řekne. „Zapomeneme na to." Rozhodl.

Přikývla jsem. Bylo to asi nejlepší.

Bylo mezi námi nepříjemné ticho. Napětí v pokoji by se dalo doslova krájet. „Možná bych měl jít." Zamumlal Nate a vyrazil ke dveřím.

„Ty už jedeš?" zeptala jsem se vystrašeně. Rozhodně jsem nechtěla, aby už odjel. Byla teprve jedna odpoledne. Normálně odjížděl okolo deváté.

Otočil se ve dveřích s úsměvem na rtech. „Ne, jdu jen dolů za Owenem." Mrkl na mě a já si oddechla, když za sebou zavřel dveře.

Svalila jsem se na postel a zírala do stropu. Tohle se zaručeně stát nemělo, ale tentokrát jsme vážně nelitovala. Musela jsme se usmívat a i když jsem cítila malé výčitky, nevrátila bych to zpátky.

Myslela jsme na chuť jeho rtů, na pocit, když byly přilepené na mých a musela jsem zčervenat. Na tohle jsem myslet určitě neměla. Byl to kamarád, kruci! Ale zarazit to nešlo, tak jsem raději popadla svůj mobil a zavolala Lindsey, která hovor okamžitě přijala a vyslechla událostí posledních pár minut.