Mezi řádky ✔️

×40×

Před bránou zastavilo auto, které mi bylo důvěrně známé. „No to snad ne!" vykřikla jsem nadšeně a přitáhla tak na sebe pozornost zbytku lidí na dvoře. Myslela jsem, že se snad zblázním radostí.

Rovnou jsem běžela k autu, z kterého vystoupila Lindsey s Avou. Skočila jsem Lindsey do náruče a Ava se k nám přidala. „To snad není možný. Vy jste tady!" vykřikla jsem nadšeně, zatímco jsem obě objímala.

„Jsme bez tebe už skoro dva týdny. Nedalo se to vydržet." Smála se Lindsey.

„Ahoj." Ozval se za mými zády Nate. Odtáhly jsme se od sebe a otočily se na něj.

„Nate?" oslovila ho překvapeně Lindsey. Nejspíš ho tu nečekala. Volala jsem jí sice, že tu je, ale neřekla jsem, že tu teď prakticky bydlí a domů se chodí jen vyspat. „Co ty tady?" naklonila zaujatě hlavu na stranu a vrhla na mě varovný pohled. Od toho našeho rozhovoru se o mě až přehnaně starala, pokud se jednalo o Nata.

„Jsem tu každý den už od začátku prázdnin. Pomáhám tu ostatním." Odpověděl klidně.

Lindsey se na mě otočila. „Proč sis neřekla o pomoc nám? My bychom přeci rády pomohly." Řekla vyčítavě.

„Já ho ale o nic nežádala. Nechtěla jsme ho tady, ale on se vnutil." Vysvětlila jsem rychle. Lindsey si Nata podezíravě prohlédla. „Nechcete mi říct, co že jste tak najednou přijely?" změnila jsem téma.

„Odjíždíme na chatu v pondělí a jdeme tě pozvat." Usmála se na mě a mě radost z jejich příjezdu hned přešla. Lindsey si toho okamžitě všimla. „Ty ses ještě nezeptala, co?" odhadla správně.

Zakroutila jsem hlavou. Neptala jsem se a ani se k tomu zatím nechystala.

„Myslím, že když se táty zeptáš večer, dovolí ti to." Uklidnil mě Nate.

„No vidíš. Tak se ho večer zeptáš a Nate na to dohlídne." Chytla se toho hned Lindsey.

Přikývla jsem. Tušila jsem, že mě táta pustí, bylo tu míň práce především díky Natovi, ale nebyla jsem ještě úplně rozhodnutá, jestli ho tu chci nechat samotného se sourozenci.

Lindsey s Avou tu strávily celé dopoledne. Odjely až okolo páté. Udělali jsme si odpočinkové odpoledne, které jsme strávili především v mém pokoji a na žádost Avy u koní.

***

Jak jsme se blížili ke hřbitovu, má nálada se zhoršovala. Začínala jsme se bát, že se naprosto zhroutím. Když jsem tam byla naposledy, byla jsem už relativně v pořádku, ale pár slz mi ukáplo. Poslední dobou jsem byla ale dost nervově rozhozená a nedávala jsme si moc šancí, že to vydržím.

Hřbitov byl jen kousek od našeho domu. Asi deset minut cesty. Nate šel celou cestu mlčky vedle mě a já si jeho přítomnost uvědomovala úplně vším. Byla jsem mu neskutečně moc vděčná, že navrhl, že mě doprovodí.

Před branou hřbitova jsme se na chvíli zastavili, abych se mohla pořádně nadechnout a psychicky se připravit. Potom jsem vyrazila vpřed a Nate mě následoval.

Šla jsem mezi hroby až na druhý konec. Začínaly se mi klepat ruce a já to nedokázala zarazit. Ucítila jsme Natovy prsty, které se propletly s mými. Sevřel mou ruku, aby mi dal najevo, že tu je semnou a já se trochu víc uklidnila.

Zastavili jsme u malého hrobečku mezi dvěma velkými. Na chvíli jsme jen zírala na nápis na hrobě. Lena Collinsová. To jméno jsme neslyšela už hodně dlouho.

Pustila jsem Nata a položila květiny, které jsme natrhala na louce za domem, na hrob. Vrátila jsme se zpátky k Natovi a opět stiskla jeho ruku. Opřela jsem si hlavu jeho rameno a jen tiše pozorovala maminčino místo odpočinku. Nate zvedl naše spojené ruce a políbil hřbet mé ruky. Přitiskla jsem se k němu ještě víc a v duchu děkovala za jeho přítomnost.

Stáli jsme tam déle než, jsem si myslela. Netekly mi slzy a ani jsem se necítila tak hrozně, jako vždy. Možná to bylo díky Natovi, protože to, že tu byl semnou mě uklidňovalo.

***

Když jsme se mlčky vrátili domů, připravila jsem večeři. Táta se dostavil mnohem dříve než normálně. Nate mi u stolu pošeptal, ať se zeptám, ale já si nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad. Nate na mě ale vrhl prosebný pohled a já odmítnout nemohla.

„Tati..." oslovila jsem ho.

Táta zvedl hlavu od jídla a podíval se na mě. „Děje se něco?" zeptal se.

„Ne, jen dnes tu byla Lindsey s Avou a pozvala mě zase k nim na chalupu, ale tentokrát na dva týdny." Dostala jsem ze sebe rychle.

Sevřela jsme v prstech lem mých šortek. Byla jsem opravdu hodně nervózní a ani jsem nevěděla proč.

Táta položil hrnek, který držel v ruce a opřel se lokty o stůl. „A ty tam chceš jet." Spíše konstatoval, ale já i přesto přikývla. Táta si promnul čelo. „Dva týdny jsou moc."

„Já vím, ale je tu míň práce, díky Natovi, který pomáhal." Zkusila jsem to.

Táta se otočil na Nata. „Tak proto jsi tu byl od začátku prázdnin prakticky pořád?" zeptal se spíše výsměšně než naštvaně.

„Ne, tedy jo, ale ne jen kvůli tomu." Odpověděl klidně.

„Já nevím." Přemýšlel táta nahlas.

„Prosím." Zakňučela jsem.

Táta se opět otočil na Nata. „Ty pojedeš taky?"

„Pokud pojede Sky, tak ano." Přisvědčil.

„Slíbíš mi, že jí pohlídáš?"

„Samozřejmě." Přikývl Nate.

„Tak dobře." Souhlasil táta.

Překvapením jsme otevřela pusu. „Vážně?" ujišťovala jsem se.

„Ano." Přikývl táta.

Zarazila jsem se. „Na celé dva týdny? Stačilo by klidně i deset dní, nemusím tam být celou dobu."

Táta nad tím mávl rukou. „Jeď na dva týdny. Měla jsi skvělé vysvědčení a pomáháš mi tu od rána do večera. Zasloužíš si to."

„Tati!" vypískla jsme a vrhla se mu kolem krku. Táta se zasmál a poplácal mě po zádech. Pustila jsem ho a usadila se zase na své místo.

„Ale Nate tě ohlídá." Vrhl varovný pohled na Nata.

„Nebojte, postarám se o ní." přikývl Nate a úsměv skrýt nedokázal.

***

Když večer Nate odjíždel, doprovodila jsme ho až k autu. Měla jsem obrovskou radost, že mi táta dovolil jet a úsměv mi z tváře od večeře nezmizel.

„Co kdybychom zítra odpoledne zajeli ke mně?" navrhl Nate.

Zarazila jsem se. „K tobě?" zeptala jsme se překvapeně. Za dobu, co se známe jsem u něj nikdy nebyla.

„Ještě jsi tam nebyla a já jsme tu přitom skoro pořád. Chodím se tam jen vyspat." Podrbal se nervózně na hlavě.

„Dobře." Přikývla jsem.

Nate se usmál. „Tak jo." Objal mě a já mu obětí opětovala. Když se odtáhl, jeho pohled mu sklouzl na mé rty. Nemyslela jsem a automaticky je spojila pro krátký polibek na rozloučenou.

„Dobrou noc." Řekla jsme tiše, když jsme se odtáhla.

„Dobrou." Usmál se.