Mezi řádky ✔️

×25×

Byla jsem už od včerejšího dopoledne tak naštvaná. Nata jsem od naší hádky na schodech nezahlédla. Obloukem jsem se vyhýbala jídelně, kde jsem ho mohla teoreticky potkat a stejně tak chodbě na které měl skříňku. Rozhodně jsem neplánovala s ním mluvit. Naštěstí dnes nebyla angličtina, protože jinak bych možná i přemýšlela o tom, že se jí vyhnu.

Rozčilovala mě představa, že někam šel s nějakou holkou a ani jsem nevěděla, proč mi to tak vadilo. Byli jsme přece přátelé. Nemělo by mi to vadit. Měla bych mu to spíše přát, ale to jsem nějak nedokázala.

Jeden důvod by tu sice byl, ale já si ho odmítala připustit.

Doma se mi všichni raději klidili z cesty. Hned když jsem přišla domů, všimli si že se mnou není něco v pořádku a když se mě Harper zeptala, jestli nemá přijít o víkendu Nate, vynadala jsem jí, ať se o něj nestará a poslala jí dělat si úkoly.

Bylo odpoledne, slunce hřálo a zbýval poslední měsíc do konce školy. Seděla jsem v trávě a sledovala malou holčičku, kterou jsem učila. Po téhle má přijít Evelyn a já si moc přála, aby se tu Nate neobjevil a přivezla jí jejich máma.

Podívala jsem se na hodinky a zaskučela. Už byl čas.

Zavolala jsem na dívku, aby se vrátila s koněm do stájí a postarala se o něj. Já se přemístila na lavičku před stáje a nervózně poklepávala nohou, jak jsem očekávala Evelyn. Minutu od minuty jsem byla nervóznější z toho, že bych mohla potkat Nata.

Dívka se rozloučila a odešla. Na silnici jsem zaznamenala modré auto, které se blížilo k domu a zpomalovalo. Bylo to jeho auto. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se vzpamatovat.

Zvedla jsem se z lavičky a šla naproti. Auto už ale zastavilo a z něho vyskočila Evelyn. Hned jak za sebou zavřela dveře, znovu se rozjelo pryč. Evelyn na auto zmateně zírala a potom se otočila mým směrem a s úsměvem na rtech mířila ke mně.

„Ahoj, myslela jsem, že Nate tě přijde pozdravit, ale asi něco má." Zamumlala.

„Nejspíš." Potvrdila jsem s křečovitým úsměvem a odvedla jí do stájí. Byla jsem tak ráda, že se Nate nezdržoval. Mohlo by to vyústit v další hádku, protože moje nálada se každou minutou spíše zhoršovala.

***

Hodina uběhla až moc rychle a já se posledních deset minut nervózně kousala do tváře a rozhlížela se kolem sebe, jestli Nata někde nezahlédnu. Nikde nikdo ale nebyl. Celou dobu jsem se snažila vymyslet, jak to zařídit, abych se s Natem nepotkala. Bylo mi jasné, že pro Evelyn přijede, proto jsem ukončila hodinu dříve, aby Evelyn skončila přesně a Nate jí mohl pouze vyzvednout.

Popoháněla jsem jí ve stájích a pomáhala se vším, aby byla co nejdříve hotová. Ona sama se zdála z mého chování trochu vykolejená, protože normálně všechno dělala sama. Měla své vlastní tempo a já jí v jednom kuse brala věci z ruky a něco jí podávala. Když bylo konečně hotovo, skoro jsem jí vytáhla ze stájí ven a měla zamířeno k silnici, kde už stálo modré auto. Přesně včas. Oddechla jsem si.

„Skončily jste dřív." Ozvalo se za mnou a já ztuhla. Vážně jsem doufala, že ho nenapadne jít až sem a že nepřijede dřív. Mohlo mu dojít, že tu o něj nestojím.

S nic neříkajícím výrazem jsem se otočila na Nata. „Ještě něco mám." Řekla jsem rezervovaně.

Nate mě bez mrknutí oka sledoval a já mu pohled oplácela. „Evelyn, běž napřed do auta." Řekl sestře, aniž by ode mě odtrhl pohled.

„Ale já..." začala protestovat Evelyn.

„Evelyn!" zavrčel výhružně. Překvapil mě tón, s jakým s ní mluvil. Nikdy jsem ho neslyšela ani na ní zvýšit hlas.

Evelyn si vedle mě povzdechla. „Tak ahoj." Zamávala mi a odešla pomalým krokem směrem k autu.

Počkala jsem, dokud nebyla z doslechu. „To jsi na ní musel být tak hnusný?" vyjela jsem.

„Takže pořád ještě jsi naštvaná." Řekl si sám pro sebe a mou otázku ignoroval.

„Jasně, že jsem naštvaná. Co jsi čekal?" zvýšila jsem hlas. Neuvěřitelné, jak mě pokaždé dokázal vyvést z mého obvyklého chování.

„Čekal jsem, že ti došlo, jak hloupé tohle všechno je." Povzdechl si a promnul si čelo.

„Co tu děláš?" zavrčela jsem.

„Jsme kamarádi a ti se navštěvují, ne?" odsekl a slovo kamarádi řekl úmyslně velmi výrazně. „Jo, a kdyby tě to zajímalo, na tom rande jsem byl, když jsi mě o našem přátelství včera tak přesvědčila. Brigitte je vážně skvělá, asi se sejdeme znovu." Dodal jedovatě.

Musela jsem úplně zblednout. Zaťala jsem ruce v pěst. Zvířila se ve mně vlna zloby, když jsem si ho představila s nějakou holkou. „Hlavně, že sis to s ní užil." Otočila jsem se a chtěla odejít pryč, jinak bych asi vybuchla.

Za sebou jsem zaslechla smích. „Zajímavé, že tě štve víc to, že jsem někde byl s nějakou holkou, ale na to, že jsi na mě včera vyjela kvůli tomu, že ti údajně něco pořád zatajuju, už jsi zapomněla."

Naštvaně jsem se na něj otočila, ale musela přiznat, že právě uhodil hřebíček na hlavičku. Něco na tom totiž bylo. „Je mi úplně jedno s kým, kam chodíš. Je to tvoje věc." Odsekla jsem.

Znovu se sebevědomě usmál a rukou si prohrábl vlasy. „Proč to prostě nepřiznáš?"

Nechápavě jsem zamrkala. Teď jsem skutečně neměla tušení, o čem to mluví. „Co mám jako přiznávat?"

Nate si povzdechl. „Ale nic. Tohle nemá cenu." Prošel okolo mě a bez rozloučení mířil rázným krokem k autu.

„A zítra žádný společný oběd nebude!" zavolala jsem za ním naštvaně asi proto, že jsem měla potřebu mít tentokrát poslední slovo.

Ještě se na mě otočil s vážným obličejem. „To jsem ani neměl v plánu. Obědvám s Brigitte." Bodlo mě u srdce, když mi došel význam jeho slov. Možná jsem měla raději mlčet. „A u autobusu taky nebudu, kdyby ses toho bála. Vezu do školy Brigitte." Došel až ke svému autu, nastoupil a odjel.

Vydala jsem ze sebe velmi podivný zvuk, který se podobal zavrčení a vzlyknutí. Naštvaně jsem kopla do kamene, který se válel na zemi, a hned toho zalitovala. Tak strašně to bolelo.