Mezi řádky ✔️

×30×

Pondělní oběd byl pro mě k nepřežití. Pravdou bylo, že jsem si za to mohla sama, ale nemohlo mě přeci napadnout, jak strašný je nápad strávit obědovou pauzu ve společnosti Brigitte.

Brigitte byla vlastně milá, ale mělo to jeden háček. Ta holka byla hloupá. Byla hloupá tak moc, že jsem měla problém při každé její větě neobracet oči v sloup. Kladla jsem si otázku, jak se vlastně stalo, že s ní Nate trávil tolik času.

Úterní a čtvrteční obědy na schodech odpadli. Možná bylo nakonec dobře, že odpadli, protože jsem si zatím nedokázala představit, že bych měla být s Natem sama. Měla jsem problém chovat se v jeho přítomnosti normálně. Pořád jsem se ošívala a všiml si toho i on, když se mě včera zeptal, jestli jsem v pořádku. Byla jsem raději, když okolo byli jiní lidé, protože jsem se nemusela soustředit jen na něj. Právě proto jsem teď mířila na oběd do jídelny.

Lindsey až moc záleželo na tom, abych přišla a já si byla skoro jistá, že něco kuje. Otázkou bylo co, protože nikdy jsem si nemohla být jistá, co právě ona vymyslí.

Vyzvedla jsem si oběd a zamířila k stolu, kde seděli ostatní. Pozdravila jsem a posadila se na volné místo vedle kluka, kterého jsem viděla poprvé a vedle Avy. Šikmo ode mě seděl Nate. Jen na mě na pozdrav kývl a dál se věnoval Brigitte, která seděla vedle něj a něco mu vyprávěla.

„Sky, znáš Caleba?" zeptala se Lindsey, která seděla naproti a ukázala na kluka vedle mě.

„Ne, neznám." Otočila jsem se na něj a usmála se. „Jsem Sky." Představila jsem se.

„Caleb." Pokýval hlavou.

Než stihl něco dalšího říct, vložila se do toho Lindsey: „Caleb nedávno vyhrál matematickou olympiádu." Oznámila mi.

Otočila jsem se na Caleba. „Skutečně? Tak to gratuluji." Musel být velmi chytrý, protože jsem moc dobře věděla, že do téhle soutěže přihlašují jen ty nejlepší z celé školy.

Caleb si odhrnul delší světlé vlasy z obličeje. „To nestojí za řeč, ale děkuji." Pousmál se.

„Caleb hraje s námi volejbal." Promluvila tentokrát Ava.

„Je to jeden z nejlepších hráčů." Přisadila si Lindsey. Caleb si vedle mě nervózně odkašlal.

„To bude možná tím, že tam hrají jen dva kluci a zbytek jsou holky." Ozval se Nate uštěpačně.

Lindsey a Ava se na něj naštvaně obrátily, ale ten jen pokrčil rameny.

Podezíravě jsem si obě přeměřila. Něco mi tu nehrálo. Chovaly se zvláštně.

Ava se obrátila zpátky na Caleba s úsměvem na rtech. „Sky je naprosto úžasná v angličtině. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by měl takový přehled."

„A umí moc dobře jezdit na koni." Přidala se Lindsey.

„Co kdybyste je nechali, ať se poznají sami." Vložil se do toho Luke a vrhl výhružný pohled na obě dvě. „Myslím, že oba dokáží mluvit. Nepotřebují asistenty." dodal.

Na chvíli zavládlo u stolu ticho a potom si začali všichni znovu povídat. Koutkem oka jsem zaznamenala Nata, jak si nás měřil naštvaným pohledem, ale nic neřekl.

„Takže, ty jezdíš na koni?" ozval se vedle mě Caleb.

„Ano, jsem ze statku." Usmála jsem se a otočila se na něj.

„To je skvělé. Jaké máte zvířata?" zeptal se dychtivě.

„Copak jsi nikdy nebyl na statku? Co to je za otázku?" vložil se do toho opět Nate a tentokrát jsem na něj výhružný pohled vrhla já. Ty jeho poznámky byly vážně nesnesitelné. Nate ale nijak nezareagoval. Zdálo se, že si mého výrazu ani nevšiml. Sklonil hlavu ke svému talíři, ale byla jsem si jistá, že nás stále koutkem oka pozoruje a poslouchá každé slovo.

Dostala jsem potřebu ho trochu vyprovokovat. Naklonila jsem se zpátky ke Calebovi a odpověděla na jeho otázku.

Povídali jsme si celou obědovou pauzu. Caleb byl chytrý, ale připadal mi až moc dotěrný. Několikrát se zeptal na příliš osobní věci a nebylo mu to ani hloupé.

Všímala jsem si pohledů Lindsey a Avy, které se až moc podezřele usmívali, ale pořád mi tak úplně nedocházelo, o co tu jde. S Calebem asi moc nemluvili, protože jsem ho tu viděla poprvé, proto mi nedávalo smysl, co tu dělal.

„Tak já už půjdu." Začala jsem se zvedat, když jsem měla dojedeno. Ještě jsem se musela připravit na jednu písemku a navíc se už blížil konec pauzy.

„Počkej!" zvolala Ava. „Nechtěli byste si vy dva někam zajít, zdálo se, že si rozumíte." Dodala s úlisným úsměvem. Lindsey do ní hned pod stolem kopla a Ava bolestí vykvikla.

Hned mi došlo, o co tady jde. Jak jsem mohla být tak hloupá a nevšimnout si, co se tady děje? Ty dvě potvory! Jak je mohlo vůbec napadnout, dát mě s ním dohromady?

Nate zvedl okamžitě hlavu od jídla a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Celý oběd byl úplně strnulý a naštvání z něj úplně čišelo. Nespustil z nás dvou ani na chvíli oči. Navíc měl časté neslušné poznámky ohledně Caleba. Takhle jsem ho ještě neviděla, aby se choval.

Otočila jsem se ke Calebovi. „Jsem poslední dobou moc zaneprázdněná, ale až budu mít čas, tak klidně." Řekla jsem s úsměvem a doufala, že se neurazí.

„Jasně, můžeme." Odpověděl Caleb a také se usmál. „Rád jsem tě poznal."

„To i já tebe." Zvedla jsem se a odkráčela pryč s jídelny.

Ty dvě si ještě podám.

Na chodbě mě dohnal Nate. „To byl idiot." Řekl hned a zasmál se.

Otočila jsem se na něj. „O co ti jde?" vyjekla jsem.

Uchechtl se. „O nic. Jen říkám, že to byl idiot." Pokrčil rameny.

Zakroutila jsem hlavou. „Celou dobu jsi měl ohledně něj hloupé poznámky. Jako idiot jsi mi připadl spíš ty."

„Byl hrozně dotěrnej. Ještě mi řekni, že se ti líbil." Zasmál se.

„Tobě do toho hlavně nic není!" zavrčela jsem

Nate se zastavil. „Tak tobě se vážně líbil?" zeptal se překvapeně a zdálo se, že se snaží zakrýt smích.

„Žárlíš?" zkusila jsem to.

Zadíval se mi přímo do očí. „Na toho idiota? Jasně že ne." Řekl s nic neříkajícím výrazem.

Udělala jsem krok k němu a ani na chvíli nepřerušila náš oční kontakt. „Tak se do toho laskavě nepleť, protože tobě do toho opravdu nic není." Zavrčela jsem a odešla pryč. Tentokrát za mnou už nešel.