Mezi řádky ✔️

×7×

Dopoledne jsem ve škole musela snést další hodinu angličtiny ve společnosti Nata a teď i Luka, který ze mě ale nebyl tak nadšený jako Nate a jeho časté narážky na mou osobu mi začínaly opravdu lézt krkem.

Hned po angličtině jsem utekla ze třídy, aby Nata zase nenapadlo tahat mě na oběd. Ta jedna zkušenost mi stačila a nehodlala jsem jí už nikdy znovu opakovat. Pro jistotu jsem se mu potom zbytek dne vyhýbala.

Po škole jsem vyzvedla ve školce Caru a jely jsme společně domů.

Hned po příjezdu jsem se převlékla do jezdeckého oblečení a spěchala do stájí, kde už na mě čekala první svěřenkyně. Měla jsem od rána špatnou náladu, takže jsem na ní křičela jeden pokyn za druhým a i ona se zdála být mnou otrávená. Takhle jsem vydržela až do šesti hodin, kdy přišla Evelyn a v závěsu za ní Nate.

„Ahoj." Pozdravila radostně Evelyn.

„Ahoj, běž si zase pro Sisi." Usmála jsem se na ní a ona odběhla do stájí. Otočila jsem se k Natovi, který ke mně kráčel s úsměvem na rtech.

„Dneska jsi mi po angličtině utekla. Chtěl jsem, abychom šli spolu na oběd." Vyčetl mi.

Ruce se mi bezděčně zaťaly v pěst. „Pro mě tohle prostě není."

„Obědvat?" pozvedl nechápavě obočí.

„Být tam s tvými kamarády. Nemám ráda, když je kolem mě spoustu lidí." Vysvětlila jsem.

Nata pokýval hlavou na znamení, že to chápe. „Dobře, omlouvám se, že jsem tě nutil. Budeme v pondělí obědvat na místě, kde normálně jíš ty?" zeptal se s nadějí v hlase.

Zajíkla jsem se a vzhlédla k němu. „Na to zapomeň. Je to moje místo." Odsekla jsem.

Nate si nahlas povzdychl. „Fajn, tak obědvat společně nebudeme. Platí alespoň to, že můžu zítra přijet?"

„No, já..." snažila jsem se mu to rozmluvit, protože jsem tady o něj vážně nestála.

Hned jak jsem začala mluvit, přerušil mě: „Sky, já se snažím být jen tvůj kamarád. Můžeš mi věřit. Chci po tobě jen jeden den, abych ti dokázal, že to myslím vážně." Udělal na mě psí oči.

Tomu jsem už nějak odmítnout nedokázala. „Dobře, můžeš ráno přijet." Souhlasila jsem.

„Sky, už to mám!" ozvalo se ze stájí.

„Jdu za tebou!" zavolala jsem za Evelyn a otočila se zpátky na Nata. „Zůstaneš tady?" odhodlala jsem se a zeptala se, aby byla vidět snaha i z mé strany.

„Jestli to nevadí, tak rád." Usmál se. Přikývla jsem a vyrazila za Evelyn.

***

Po hodině s Evelyn jsem jí pomohla odvézt koně do stájí a Nate nás tiše následoval. Celou hodinu stál opřený o ohradu a sledoval nás.

Evelyn si odvedla koně do boxu, aby ho vyčistila a já se posadila na lavičku a protáhla si záda.

„Vypadáš unaveně." Poznamenal Nate a posadil se vedle mě.

Uchechtla jsem se. „Taky že jsem."

„Kolik jsi dnes měla dětí?" zeptal se.

„Šest." Zamumlala jsem.

Nate se na mě zadíval. „Měla by sis dát pauzu. Řekl bych, že toho máš hodně."

„Nikdo jiný to neudělá. Jsem tu jen já a táta a ten má své práce dost." Zamručela jsem.

Nate se zarazil, protože mu nejspíš došlo, že jsem mámu nezmínila, ale udělal dobře, že se dál nevyptával. Asi bych mu v tuhle chvíli stejně neodpověděla.

„Sky! Jsi tu?" ozvalo se z poza rohu a za chvíli se tu vynořil táta.

„Ahoj, co potřebuješ?" zeptala jsem se a postavila se. Nate mě napodobil.

„Harper nemůže najít Owena. Máš se po něm podívat." Odpověděl mi táta. Poté se otočil na Nate a změřil si ho pohledem od hlavy k patě. „Ty jsi kdo? Tebe neznám."

„Jsem Nathaniel Green, kamarád Sky." Usmál se a napřáhl k tátovi ruku.

Táta jí překvapeně stiskl a otočil se na mě. „Ty máš kamaráda?" ujišťoval se stále překvapeně.

„Jo, Nate by nám tu chtěl zítra pomoct." Zmínila jsem se rovnou, aby mě Nate zase neosočil z toho, že si jeho přátelství nevážím.

„Budou se bílit stáje. Každá ruka je dobrá." Pokrčil rameny a to znamenalo souhlas. Poté se otočil a opět odešel. Klasický táta. Na nikoho neplýtval slovy.

„Tak jo, asi už vím, po kom máš to mlčení." Řekl zcela vážně Nate.

Neudržela jsem vážný výraz a rozesmála se. On také nevydržel a k mému smíchu se přidal.

„Tak jo, jdu popohnat Evelyn, protože ještě musím najít Owena." Oznámila jsem mu. „A přijeď zítra v sedm."

„V sedm?" zeptal se zděšeně.

„Ano v sedm." Potvrdila jsem a doufala, že si to ještě rozmyslí.

„Dobře, budu tady." Přikývl a mé naděje opět pohasly.

Rozloučila jsem se s Natem a Evelyn a vydala se hledat Owena. Moc dobře jsem věděla, kam mám jít. Většinou chodil na louku za statek a právě tam jsem se ho vydala hledat.

Zahlédla jsem ho už z dálky. Seděl uprostřed louky a sledoval oblohu. Slunce se chýlilo k západu. Tohle místo bylo v tuto dobu nádherné. Vše bylo díky zapadajícímu slunci zbarveno do zlatova a pohled to byl překrásný.

Došla jsem k němu a posadila se vedle něj tak, jako už několikrát, aniž bych řekla jediné slovo,

Tohle jsem ho naučila já. Už jako malá jsem tu celé hodiny sedávala a sledovala, až vyjdou první hvězdy. Teprve poté jsem se vracela domů. V době, kdy umřela maminka jsem sem chodila pravidelně každý večer, protože mě to uklidňovalo. Owen mě jednou sledoval a tohle místo se mu tak zalíbilo, že sem začal chodit se mnou. V té době jsme potřebovali jeden druhého. Vždyť jemu byly teprve čtyři roky. Byla jsem jeho velká ségra a on můj malý bráška, o kterého jsem se od té chvíle musela starat. Teď už jsme sice trochu vyrostli, ale vše zůstalo při starém. Pořád jsme se starali jeden o druhého, tak jako kdysi. Nevěděli jsme, co nás čeká a nechtěli jsme na to myslet. Nemysleli jsme na minulost a ani na budoucnost. Tady jsme nikdy nemuseli, protože jsme byli jen my dva a to bylo vše, co nás v tu chvíli zajímalo.

„Rychle to utíká." Zamumlal po několika minutách.

„To jo. Za chvíli už budou prázdniny." Usmála jsem se.

Otočil se na mě. „Počkáš se mnou?" zeptal se. Nemusela jsem se ptát na co budeme čekat. Přesně jsem věděla, co tím myslí.

„Počkám, jak dlouho bude třeba." Ujistila jsem ho a nabídla mu ruku. Stiskl jí a usmál se.

A tak jsme tam mlčky seděli ruku v ruce a sledovali, dokud nezapadne slunce a nevyjdou první hvězdy, abychom si mohli něco přát, tak jako jsme to dělali jako malé děti. Nikdy jsme se neptali jaké to je přání, ale oba jsme věděli, že myslíme na to samé.

Teprve potom jsme se zvedli a vydali se za svitu hvězd domů.