Mezi řádky ✔️

×8×

Vstala jsem jako vždy v půl šesté, i když byla sobota. Připravila jsem snídani a přesně o půl sedmé se začali ozývat kroky v patře a následné dupání na schodech, jak všichni běželi na snídani.

První se objevila Cara. „Sky, učešeš mě prosím?" usmála se na mě místo pozdravu a natahovala ke mně ruku s hřebenem.

„Nevím, jestli to stihneme." Zapochybovala jsem, protože v sedm měl přijet Nate. Cara začala natahovat. „Ale zkusíme to po snídani." Ujistila jsem jí, když jsem si všimla jejího smutného výrazu.

To už v kuchyni byl i táta s Owenem a Harper. Všichni jsme se posadili na svá místa ke stolu a dali se do jídla. Táta mně a Owenovi připomínal, že by měly být stáje do večera vybílené. On sám by nám rád pomohl, ale musel na pole. Harper a Cara na to byly ještě malé, takže se mohly rozhodnout, jestli chtějí zůstat se mnou a Owenem nebo jestli půjdou s tátou na pole. Obě chtěly zůstat tady, takže táta odešel brzy po snídani sám na pole a já umyla nádobí a poslala sourozence vyčistit si zuby.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Je otevřeno!" zavolala jsem, protože jsem měla plné ruce a nikdo jiný, kdo by otevřel se tu nenacházel.

Dovnitř vešel Nate. „Ahoj, tak jsem tady." Usmál se. Měl na sobě tmavé triko a kalhoty s ohrnutými nohavicemi.

Vlastně mu to dnes celkem slušelo.

Pokusila jsem se o úsměv. Sice mi už tolik nevadil, ale jeho přítomnost se mi stále nezamlouvala. „Ahoj, počkej ještě chvilku. Musím umýt nádobí a učesat Caru." Sdělila jsem mu a rychle domyla poslední talíře.

„Klidně počkám." Mrkl na mě a posadil se ke stolu. Milo – náš pes, který ležel u dveří hned vyskočil a lehl si vedle jeho nohou. Nate se uchechtl, sklonil se a začal ho drbat za uchem.

„Sky, už musíme!" zavolal Owen z chodby.

„Zavolej sem Caru a běž to připravit!" poručila jsem mu a otočila se na Nata, který zíval. „Jestli tady budeš spát, tak jsi mohl rovnou zůstat doma, protože nám stejně nepomůžeš." Řekla jsem jedovatě.

„Nebudu spát." Ujistil mě a znovu zívl.

Do kuchyně přiběhla Cara a podala mi hřeben. Otočila se a její pohled spadl na Nata. O krok couvla zpátky ke mně.

„Ahoj, ty jsi Cara?" zeptal se Nate, který hned, jak si jí všiml, nasadil svůj typický úsměv.

Cara stydlivě přikývla a posadila se na druhou stranu stolu. Pousmála jsem se tomu, protože mi v tomhle byla až moc podobná. Neměla ráda nové lidi a stranila se jim. Posadila jsem se vedle ní a začala jí česat vlasy.

Ohlédla jsem se na Nata, který se tvářil trochu přepadle. „Jen nemá ráda nové lidi." Ujistila jsem ho.

Podíval se na mě. „Asi jako ty?"

Přikývla jsem. „Stejně jako já."

Spletla jsem Caře vlasy do jednoho copu a rychle si doběhla do pokoje pro staré kraťasy a košili. Když jsem se vrátila, Owen si zrovna povídal s Natem, který byl evidentně nadšený, že alespoň někdo se s ním chce bavit a Harper si povídala s Carou.

„Můžeme?" zeptala jsem se.

Nate a Owen přikývli a vyrazili jsme ke stájím. Milo vyběhl z dveří hned za námi a celou cestu okolo nás běhal kolečka a zvesela vrtěl ocasem.

Milo byl Bernšský salašnický pes. Před čtyřmi roky jsme ho našli jako štěně, jak se toulá v okolí statku a vzali si ho k sobě. Byl to ten nejpřátelštější pes, jakého jsem kdy poznala a kvůli tomu jsem ho tak moc milovala.

Poslala jsem Caru a Harper, aby vyvedly všechny koně ven na pastvu a my zatím vyklidili ostatní věci ze stájí.

Cara a Harper zůstaly na pastvě a my se mohli pustit do bílení.

„Nechceš půjčit nějaké oblečení, aby ses nezamazal?" zeptala jsem se Nata, který nemotorně začal natírat zadní stěnu.

„To je dobrý, počítal jsem s tím." Mrkl na mě.

Kývla jsem a přesunula se vedle něj. Mlčky jsme pracovali vedle sebe a ani jeden jsme se nechystali ticho přerušit. U mě to bylo normální, ale Nate se většinou nedal utišit. Nakonec ticho přerušil Owen, který se postavil vedle nás.

„Takže, vy dva spolu chodíte?" zeptal se s pozvednutým obočím a skákal pohledem ze mě na Nata. Zamrzla jsem v pohybu.

„Ne, jsme kamarádi." Odsekla jsem.

„Ty máš kamarády?" zeptal se Owen a ani se nesnažil zakrýt smích.

„Vypadá to tak." Zamumlala jsem.

„Nechce se semnou kamarádit, spíš jsem jí k tomu donutil." Vložil se do toho Nate.

Owen se zasmál. „To už sedí víc."

Zamumlala jsem něco v tom smyslu, že jdu jinam a odešla natírat druhou stranu stěny, protože do téhle diskuze jsem se nechtěla vážně pouštět.

Nate a Owen si z nějakého důvodu rozuměli. A celé dopoledne si spolu povídali, zatímco já pracovala co nejdál od nich. Neměla jsem zájem si s nimi povídat a zdálo se, že oni na mou přítomnost úplně zapomněli. V půl dvanácté jsem odešla připravit něco k obědu a dala Owenovi příkaz, aby do deseti minut přišel i s holkami domů.

Ohřála jsem špagety, které jsem udělala už včera večer, abych se tím dnes nezdržovala. Připravila jsem stůl na terase a nabrala porce. Dokonce se tu objevil i náš kocour Oreo.

Proč právě jméno Oreo? Jednoduše. Byl totiž bílo černý.

Přesně po deseti minutách přišli Owen, Nate, Harper a Cara.

Cara běžela naproti a posadila se na své obvyklé místo. Sedla jsem si tentokrát na místo Harper, protože špagety plus Cara znamenaly hodně velký nepořádek a na Harper a její nadávání jsem neměla náladu a ani čas.

Nate se posadil naproti mně a skoro vůbec se na mě nepodíval. Zdálo se, že se celkem spřátelil s mým bratrem, který mu byl určitě lepším kamarádem, než já.

Pustili jsme se do jídla. Harper si povídala s Carou a Owen s Natem. Já seděla tiše na svém místě a mračila se na Nata. Obvykle jsem si povídala s Owenem nebo s tátou, ale teď tu byl Nate, který dělal společnost mému bratrovi místo mě.

A já si myslela, že se chce kamarádit se mnou.

Cítila jsem, že začínám rudnout vzteky a mé tváře musí mít stejnou barvu, jako mé vlasy. Nejdříve by se Nate skoro plazil po zemi, abychom byli přátelé, a teď dělá, že neexistuju. Navíc se baví s mým bratrem, který dělá společnost vždy mně a je to jediný člověk, s kterým si rozumím.

„Jsi v pohodě?" vyrušil mě Owenův hlas. Podívala jsem se na něj a zjistila, že mě sleduje. Teď už na mě svou pozornost obrátil i Nate.

„Neměla bych?" odsekla jsem.

„Vypadáš naštvaně." Konstatoval Owen.

„Nejsem naštvaná." Znovu jsem odsekla.

Owen se ušklíbl. „No jasně, o co jde?"

„O nic." Odbyla jsem ho.

Owen si povzdychl a opět si začal povídat s Natem, který mě ale stále pozoroval. Rychle jsem dojedla a odnesla svůj talíř s tím, že půjdu napřed.