Mezi řádky ✔️

×16×

Ve středu jsem neměla angličtinu a Nata jsem najít nemohla. Nečekal na mě u autobusu, jako to dělal obvykle ve středu. Nečekal ani před školou, dokonce jsem ho nenašla ani u jeho učeben. Kladla jsem si otázku, jestli byl vůbec dnes ve škole, ale když jsem potkala před obědem Luka, tvrdil mi, že s ním měl ráno hodinu.

Začínala jsme si dělat starosti. Vyhýbal se mi snad? Ale proč?

Napadlo mě, že bych šla do jídelny na oběd, ale Nate mě nepozval a podle jeho včerejšího chování jsme si ani nebyla jistá, jestli by mě tam chtěl. Proto jsme strávila obědovou pauzu na schodech tak, jako obvykle. Doufala jsem, že ho uvidím, alespoň večer, až přiveze Evelyn, ale začínala jsem se bát, že pokud se mi opravdu snaží vyhýbat, nepřijde ani tam.

***

Pět dívek už odešlo a čekala mě ta poslední. Byla jsem unavená a špinavá. Celé odpoledne se hrozně vleklo. Navíc jsem zakopla a spadla do louže, takže jsem měla nohy celé od bahna. Bohužel nebyl čas, abych se převlékla, takže jsem to musela vydržet celé odpoledne.

Už z dálky jsem vyhlížela Natovo modré auto, ale nikde niko. Až konečně o několik minut později, než nám s Evelyn začínala hodina, jsem ho zaznamenala na silnici. Srdce mi poskočilo radostí. Měla jsem v plánu o všem si s ním promluvit.

Běžela jsme k mu naproti, ale z auta nevylezla Evelyn. Vylezl pouze Nate.

„Kde je Evelyn?" vypálila jsme otázku místo pozdravu.

Ironicky se zasmál. „Taky tě rád vidím. Je na školním výletě." Řekl jen tak mimochodem.

Naštvaně jsem se na něj otočila. „A to jsi mi to nemohl říct?" už dávno jsem mohla být doma a já místo toho trčela tady a čekala na Evelyn, která nakonec ani nepřijde.

Přešel ke mně blíž a zarazil ruce hluboko do kapes. „Ne, chtěl jsem si promluvit a nebyl jsem si jistý, jestli na mě budeš mít čas."

„Proč bych na tebe neměla mít čas?" podivila jsem se.

„Vzhledem k událostem posledního týdne to bylo pravděpodobný." Řekl jedovatě.

Nechápavě jsme na něj zírala. Nevěděla jsem, co ta poznámka měla znamenat, ale pravděpodobně se na ní brzy dozvím odpověď.

„Dobře, dej mi pět minut, abych se převlékla." Mávla jsme rukou a doběhla do domu, kde jsme ze sebe shodila špinavé jezdecké oblečení a oblékla si kraťasy a tílko.

Nata jsem našla na stejném místě, jako když jsem ho opouštěla. Když mě zaznamenal, vyrazil směrem k louce. Běžela jsme za ním a v hlavě se snažila přijít na to, co se tu děje. Co ta poznámka zatraceně měla znamenat? Zdálo se, že byl na mě naštvaný, ale já si nevybavovala jediný moment, kdy jsem udělala něco špatně.

Šli jsme mlčky až na louku, kde se usadil a já zaraženě dopadla vedle něho. Ruce jsem si položila do trávy vedle sebe a nervózně mezi prsty začala žmoulat trávu. Stále nepromluvil.

„Nate? Co se děje?" zkusila jsem to po nějaké době, kdy jen zíral před sebe.

„Co jako?" odsekl.

„Proč se tak chováš. Já se bojím, že jsem něco zkazila." Řekla jsem nahlas své obavy.

Nepodíval se na mě. Nevěnoval mi ani jediný pohled a to mě zraňovalo. „Chtěl jsem, aby ses spřátelila s ostatními, ale nechtěl jsem, abys je za mě vyměnila." Vypadlo z něj.

Otevřela jsem pusu udivením. „Já tě přece za ně nevyměnila." Odporovala jsem okamžitě. Tohle byla přeci hloupost.

„Šla jsi s Lindsey a Avou nakupovat, když jsem nebyl ve škole a neřekla mi to. Sama jsi chtěla na oběd, i když jsi mi předtím jasně řekla, že už tam nikdy nevkročíš. Povídala sis tam se všemi ale jen ne semnou. Potom se dozvím, že s námi jedeš na chatu, a když jsem tě chtěl někam pozvat, měla jsi už jiné plány." Vychrlil a už svůj vztek ani neskrýval.

Chvíli mi trvalo, než jsme si to všechno utřídila v hlavě. Myslel si, že mi není dost dobrý. Že jsem na něj zapomněla. Rvalo mi srdce, že ho vůbec něco takového napadlo, že mě evidentně neznal tak dobře, jak jsme si zprvu myslela.

„Ty jsi chtěl, abych poznala jiné lidi. Neřekla jsme ti o Lindsey a Avě, protože jsem si nejdříve myslela, že jsi je k tomu přesvědčil. Potom jsme jednoduše zapomněla." Začala jsem s vysvětlováním.

„To nevysvětluje zbytek." Odsekl.

„Dostanu se k tomu." Řekla jsem tvrdě. „Na ten oběd jsem chtěla hlavně kvůli tobě, protože vím, že tam jsi s přáteli rád. Myslela jsem, že ti to udělá radost. O chatě se mi Lindsey zmínila a nabídla mi, abych jela s vámi, ale já jí nic neslíbila. Vzala to za hotovou věc. A v poslední řadě, když jsi mě pozval na kafe, odmítla jsem, ale navrhla jsem okamžitě jiný den, protože jsem s tebou jít chtěla."

Nate stále neodpovídal. Díval se do trávy a snažil se vyhnout mému pohledu. „Nezapomněla jsme na tebe. Jsi kamarád. Jediný kamarád a já si toho vážím. Nechci tě někým nahradit." Řekla jsme tiše. Tak tiše, že jsme se bála, jestli mě vůbec slyšel, když stále nijak nereagoval. „Záleží mi na tobě a... mám tě ráda." Dodala jsem roztřeseným hlasem.

Konečně jsme v jeho výrazu zaznamenala změnu. Malý náznak úsměvu. Jen nepatrný, ale všimla jsme si toho. Jeho ruka našla mou a propletla si s ní prsty. Pevně jsem jí sevřela. Konečně se na mě podíval a já v jeho očích viděla zrcadlit se snad milión emocí.

„Taky tě mám rád." Zašeptal. Naklonil se ke mně a opřel si své čelo o to mé. Usmála jsem se, když jsem cítila jeho dech na své tváři a zaznamenala husí kůži, která se dostavila.

Takhle blízko jsme jeden druhému ještě nebyli a mně to stále připadalo málo. Ale co bylo víc? Nechtěla jsme na to myslet, protože jsem nechtěla, aby se to stalo. Nebo chtěla? Srdce se odmítalo uklidnit a dech se mi zrychlil. Mé myšlenky překrývaly jedna druhou a já nebyla schopná ze sebe dostat jedinou kloudnou větu. Tak jsem mlčela.

Odtáhl se, ale mou ruku nepustil. Teď se také usmíval. „Takže s námi jedeš na chatu?" zeptal se ochraptěle.

Přikývla jsem. „Vypadá to tak. Akorát nevím, jak to řeknu tátovi."

Nate se zasmál. „To zvládneš. Myslím, že bude dokonce rád."

Také jsem se zasmála. To bylo dost možné. Táta si vyčítal, že žiju složitý život bez zábavy na rozdíl od mých vrstevníků. Divila bych se, kdyby mi to zakázal.

„To jsi vážně vyletěl jen kvůli tomu, že jsme ti nevěnovala veškerou svou pozornost?" rýpla jsme si po pár minutách ticha.

„Ne." Odsekl.

Vtom mi to došlo. „Ty jsi žárlil." Vydechla jsme a snažila se zadržovat smích.

„Ne." Znovu odsekl.

„Ale jo." Zasmála jsem se.

„Už o tom nebudeme mluvit."

„Když to přiznáš, tak ne."

Naštvaně se na mě podíval. „No tak možná trochu, ale už nechci slyšet ani slovo." Zavrčel.

Sama pro sebe jsem se usmála. „Věděla jsme to." Zašeptala jsem a opřela si hlavu o jeho rameno.

Stále jsem se drželi za ruce a sledovali západ slunce. Usmívala jsem se a tentokrát od srdce, protože se konečně našel důvod k úsměvu.