Mezi řádky ✔️

×22×

Seděli jsme u snídaně a povídali si s tátou. I když jsem mu většinu ze zážitků z víkendu řekla, stejně se pořád zapáleně vyptával dál. Přijela jsem s úsměvem na rtech, který do této chvíle nezmizel a jeho to už od pohledu nesmírně těšilo.

Bylo skoro sedm a nikoho nenapadlo se zvednout od stolu, i když jsme měli jít už na autobus. Já nikomu neřekla, že nás veze Nate, takže kdyby nevezl a já tady nebyla, normálně by zapomněli jít do školy.

„Neměli bychom už jít?" ozval se v sedm a deset minut Owen.

Harper se podívala na hodiny, které visely nad dveřmi a polekaně vyjekla.

Položila jsem jí ruku na rameno, abych jí zabránila ve zvedání ze židle. „Klid, veze nás Nate." Uklidnila jsem jí rychle.

„Vás veze Nate?" zeptal se skepticky táta.

„Jo, vadí to?" nadzvedla jsem obočí.

„Jistěže ne." Zamumlal.

Ozvalo se klepání. Vyřítila jsem se ke dveřím a otevřela Natovi. Na rtech mu hrál veselý úsměv. „Pojď dál. Rozdám svačiny a můžeme." Usmála jsme se na něj a uhnula mu z cesty, aby mohl projít. „Děkuji, že nás odvezeš." Dodala jsem.

„To nestojí za řeč." Mávl rukou a vešel do kuchyně. „Dobré ráno." Pozdravil všechny, když vešel do kuchyně.

„Ahoj Nate!" vykřikla Cara a vrhla se na něj. Nate si dřepl, objal jí a něco zašeptal, čemuž se Cara zasmála.

„Ahoj Nate." Promluvil táta drsným hlasem a postavil se.

„Dobré ráno." Zopakoval Nate stále s úsměvem, ale já už se neusmívala. Tenhle tátův výraz jsem znala a věděla, že toho nevzejde nic dobrého. Popadla jsem pytlíky se svačinami a vrazila je do ruky Owenovi, aby je rozdal. Ten naštěstí hned pochopil, o co se snažím a odvedl holky na chodbu.

„Mám to chápat tak, že ty a má dcera jste přátelé." Začal táta a netvářil se nijak mile.

„Ano, přátelé." Odsouhlasil Nate. Musela jsem uznat, že se netvářil ani trochu polekaně, protože při tomhle tátově výrazu jsem měla pokaždé chuť schovat se ve svém pokoji pod postel.

Táta si odkašlal. „Takže ti doufám nemusím připomínat, jak by ses k ní měl chovat, protože..."

„Tati!" vykřikla jsem. Oba se na mě otočili. Nate se stále usmíval. Přeskočilo mu snad? „Musíme jít." dodala jsem. Vzala jsem Nata za ruku a táhla ke vstupním dveřím ven z domu. Ostatní nás následovali.

„Na shledanou!" zavolal ještě Nate na tátu.

Zastavila jsem až u Natova auta. Nate odemkl a pustil nás dovnitř. Posadila jsem se dopředu a Nate na místo řidiče.

„Ty ses zbláznil?" vyjekla jsem na něj.

Nate vyjel od našeho domu. „Proč myslíš?" zazubil se na mě.

„Nemůžeš takhle provokovat tátu." Rozhodila jsem bezradně rukama. Moc dobře jsem věděla, co by se stalo, kdybych nezasáhla.

„Neprovokoval jsem ho." Odporoval.

„Usmíval ses na něj!" znovu jsem vyjekla.

„A?" zeptal se nechápavě.

Mezi námi se objevila Owenova hlava. „Když se na tátu někdo cizí usmívá, nemá z toho dobrý pocit a je potom většinou na dotyčného nepříjemný." Řekl Owen poněkud stručně. Pravda byla mnohem horší.

Nate stáhl obočí k sobě. „To nechápu."

„To nikdo." Povzdychl si Owen. Vrhla jsem na něj výhružný pohled a on okamžitě zalezl zpátky na zadní sedačky mezi sestry.

Na chvíli bylo v autě ticho. „Takže, co máš první hodinu?" zeptal se Nate.

„Fyziku."

„Doprovodím tě tam." Rozhodl. Pro jednou jsem neprotestovala.

Vyložili jsme Owena a Harper u jejich školy, potom jsem odvedla Caru do školky a vrátila se do auta, kde na mě Nate čekal.

„Ještě jednou díky, že jsi nás odvezl." Poděkovala jsem, i když jsem mu děkovala už včera a dnes ráno.

„Maličkost. Odvezu vás klidně i zítra." Navrhl.

„Ani náhodou. Můžeš ale počkat u autobusu, jestli se ti bude chtít." Usmála jsem se místo toho.

„Budu tam každý den." Slíbil.

Zastavili jsme na parkovišti u školy a společně šli do budovy. První zastávka byla u mé skříňky, druhá u Natovy. Potom jsme mířili směrem k mé učebně fyziky. Celou dobu jsme probírali zážitky z uplynulého víkendu. Pokaždé když se o něm mluvilo, musela jsem se usmívat.

Nate zastavil před ní a nervózně se na mě podíval. „Říkal jsem si, jestli už konečně se mnou půjdeš na kafe. Minulý týden se to nestihlo, ale teď by to šlo, ne?" Nadhodil.

Usmála jsem se. Mrzelo mě, že to minule nevyšlo, protože jsem se na to vážně těšila. „Dnes můžu."

Hned se mu na tváři objevil široký úsměv. „Mám na tebe počkat před školou?" zeptal se.

„Budu ráda." Pokrčila jsme rameny. „Tak já jdu." Ukázala jsme k učebně a objala ho.

Nate strnul a já hned po něm, když mi došlo, co jsme udělala. Vždy objímal on mě, nikdy já jeho. Za chvíli mě stiskl v náruči a já se trochu nemotorně odtáhla. Začervenala jsem se. Ještě jsem se na něj plaše usmála a zmizela ve třídě.

Posadila jsme se na své místo a už viděla Luka, jak míří ke mně s úsměvem na rtech. Tenhle úsměv ale nevěstil nic dobrého. To už jsem věděla.

„Ahoj zrzko, takže, nechceš mi něco říct?" spustil.

„Nemám co." Odsekla jsem a vzpomněla si na Natovu mikinu, kterou mi na chatě půjčil a já mu jí dnes zapomněla vrátit.

„Vážně? Takže jste se s Natem právě neobjímali před třídou? Stál jsem přímo za vámi." Nadhodil a opřel se bokem o lavici. Pozoroval mě a já mu jeho pohled vracela. Nezdál se být zrovna dvakrát nadšený a to jsem si myslela, že už mu má přítomnost už nevadí. Na chatě se ke mně choval celkem mile a já si začínala myslet, že jsme na dobré cestě k přátelství.

„Jsme kamarádi. Nic víc." Řekla jsme tiše.

Ironicky se zasmál. „Nejsem Idiot. To nebylo kamarádský objetí."

„Co je ti vůbec do toho?" vyjela jsem. Nebavilo mě, že se do našeho vztahu pořád pletl. Nebyla to jeho věc.

„Nic, jen mě to zajímá." Pokrčil rameny a s úsměvem se obrátil zády ke mně a posadil se na svoje místo o pár lavic dál.

Nechápala jsem, co má zase za problém. Jsme jen přátelé. Nic víc. Nikdy jsme nechtěla, aby to bylo něco víc a ani to chtít nikdy nebudu.

Určitě ne.

***

Ahoj, jen bych vám chtěla oznámit, že mi pomalu dochází kapitoly do zásoby a není moc času na psaní, proto budou pro zatím kapitoly vycházet jen v úterý a v pátek.