Mezi řádky ✔️

×31×

„Sky!" ozvalo se za mnou.

Otočila jsem hlavu a nevěděla, jestli se usmát, anebo utéct. Běžel za mnou Caleb. Rozhodla jsem se zastavit a počkat na něj, i když bych opravdu nejraději zmizela.

„Ahoj." Pozdravil, když mě doběhl a věnoval mi zářivý úsměv.

„Ahoj." Odpověděla jsem odměřeně a rozhlížela se kolem sebe. Zoufale jsem se snažila najít někoho, kdo by mě z této situace zachránil.

Nate mi ráno napsal, že u autobusu nebude, protože veze Brigitte do školy, takže jsem musela odvést Caru do školky sama a teď jsem se blížila ke škole. Začínalo mi vadit, že kvůli Brigitte na mě nemá tolik času. Nejdříve jsme spolu přestali obědvat, teď už se mnou nechodí do školy, a co bude příště? Přestane vozit Evelyn na hodiny a my se budeme vídat jen na hodině angličtiny a obědech?

„Včera to Lindsey s Avou trochu přehnaly." Poznamenal Caleb vedle mě.

„Cože?" zeptala jsem se nechápavě. Musela jsme se vrátit do reality.

„No to naše seznámení a tak." Zamumlal.

Hned jsem si vzpomněla na ten včerejší oběd a jen při vzpomínce musela rudnout. Těm dvěma musím ještě vyčinit. „Jo, to jo." Pousmála jsem se.

Chvíli bylo mezi námi ticho. „Ty bys tedy někdy někam šla?" zeptal se.

Kousla jsem se do spodního rtu, jak jsem se rychle snažila vymyslet vhodnou odpověď. „Někdy jo, ale jak jsem říkala, teď nemám čas." Řekla jsem vyhýbavě. Rozhodně jsem s ním nikam jít nechtěla. Byl mi nepříjemný a nechtělo se mi s ním trávit více času, než bylo nutné.

„Ale prosím tě, co můžeš mít tak důležitého na práci?" zajímal se.

„Třeba dnes učím jízdu na koni." Vysvětlila jsem rychle.

Rozesmál se a já na něj zaraženě zírala. „To může udělat někdo jiný." Mávl rukou.

Jeho odpověď mě překvapila. „To právě ne." Odsekla jsem. Jeho přístup se mi přestával líbit.

„Tak to zrušíš. Nic se přeci pro jednou nestane." Pokrčil rameny.

Nechápavě jsem se na něj podívala. Bylo mi jasné, že mu evidentně nedochází, v jak špatné finanční situaci se nacházím, ale jeho přemýšlení se mi vůbec nelíbilo. „To by se právě něco stalo. Jdou z toho peníze, které potřebuju."

„K čemu asi potřebuješ ty peníze?" zasmál se.

Tomu klukovi evidentně vůbec nedocházelo, že existují rodiny, které nemají dostatek peněz na značkové oblečení a nová auta. Na něm bylo už z dálky vidět, že si s tím nikdy nemusel lámat hlavu, ale očekávala bych alespoň trochu pochopení a ne, že se mi vysměje.

„Nech to být." Zamumlala jsem jen.

„Vy snad nemáte peníze?" zeptal se a já jen zírala, že mu nepřijde hloupé takhle se napřímo někoho zeptat.

„Prostě, to neřeš." Mávla jsem rukou. O tomhle mi bylo nepříjemné mluvit a ještě k tomu s ním.

Naštěstí se už blížila škola a já si v duchu oddechla. Konečně se ho zbavím.

Vážně jsem nedokázala pochopit, jak mohlo Lindsey a Avu napadnout dát mě dohromady s někým jako je on. Byl hloupý a evidentně si ničeho nevážil. Copak mě ani trochu neznaly? Byli jsme naprosto odlišní. Nehodili bychom se k sobě.

Vešla jsme do školy a namířili si to rovnou k mé skříňce. Caleb začal žvatlat o svém autu a já se kousala do rtu a snažila se nějak uspíšit naše rozloučení.

Zahlédla jsem Nata a Brigitte. Šli společně po chodbě kousek od nás a zvesela si o něčem vyprávěli. Opět mě bodlo u srdce. Pohled na ty dva mi byl stále nepříjemný a nejspíš ještě chvíli potrvá, než se toho pocitu zbavím. Musela jsme se ale začít učit, jak se chovat v jejich přítomnosti.

Nate mě zaznamenal a pokýval mi hlavou na pozdrav. Potom si všiml Caleba vedle mě a jeho výraz ztvrdl. Raději jsme se odvrátila, protože jsem se začínala bát, co zase provede. Včera na obědě se tvářil stejně, a jak to dopadlo...

Zastavili jsme u mé skříňky a já si začala vytahovat učebnice. Caleba už jsem se ani neobtěžovala poslouchat. Jen párkrát jsem nepřítomně přikývla.

„Ahoj." Ozval se za mnou Natův hlas.

Otočila jsem se na něj. „Ahoj." Pozdravila jsem. Stále jsem na něj byla naštvaná za ten jeho včerejší výstup, za který se pořád ještě neomluvil.

„Můžu s tebou mluvit?" zeptal se a vrhl významný pohled na Caleba, kterým naznačoval, že myslí jen sebe a mě, ale Caleb ho vůbec nepochopil a mluvil dál.

„Jasně." Přikývla jsem. Caleb se stále nehnul.

„Mohl bys teď zmizet? Je to soukromé." Zavrčel Nate směrem ke Calebovi.

Ten konečně pochopil, o co jde a odešel bez rozloučení. Nate počkal dokud nebyl z doslechu. Tu chvíli jsem využila k tomu, abych si ho prohlédla. Havraní vlasy měl učesané, ale jeho oceánsky modré oči se ztrácely kruhy, které pod nimi měl. Asi se dnes v noci moc nevyspal. Vypadal ale vesele.

Otočil se na mě. „Máš nového kamaráda na doprovod do školy?" zeptal se výsměšně.

„A co kdyby jo? Ty už stejně nemáš čas chodit ráno se mnou, když vozíš Brigitte." odsekla jsem.

„Vadí ti to?" nadzvedl obočí.

„Proč by mělo?" zavrčela jsem a s prásknutím zabouchla svou skříňku.

Chvíli mě tiše pozoroval. „Hele promiň za to včerejší chování." Dostal nakonec ze sebe.

„To je v pořádku." Věnovala jsem mu malý úsměv. Těšilo mě, že se omluvil a došlo mu, co včera udělal špatně. „Jak se má Brigitte?" změnila jsem téma.

„Brigitte?" zopakoval Nate nechápavě, než se mu rozsvítilo. „Brigitte! Byla se mnou, ale... už ne." Rozhlédl se dezorientovaně kolem sebe a snažil se jí najít v davu ostatních žáků.

Rozesmála jsem se. „Vážně jsi právě ztratil svojí holku na školní chodbě?"

Nate se na mě vážně podíval. „Není to moje holka." Řekl zcela vážným hlasem.

Smích mě hned přešel. „Ne?" ujišťovala jsem se.

„Ne." Zopakoval.

To pro mě byla novinka. Měla jsem za to, že spolu chodí.

„Měl jsi jí vzít sebou. Tady se ti jednoduše ztratí." Přerušila jsem ticho mezi námi.

„Nejspíš jsem měl." Zadíval se mi do očí. Byla jsem to já, kdo se rychle odvrátil. Nate ustoupil o krok dozadu a rozhlédl se kolem sebe. „No, půjdu jí najít." Rozhodl se a znovu se kolem sebe rozhlédl, než se otočil a zmizel v davu.

Bez objetí.