Mezi řádky ✔️

×33×

Utekly tři týdny a zbýval poslední do konce školního roku. Známky byly uzavřené a v hodinách už se skoro nic nedělalo. Nálada byla uvolněná a všichni se těšili na prázdniny.

„Sky!" ozvalo se volání mého jména. Moc dobře jsem věděla, kdo to je a raději jsem zrychlila. Nechtěla jsem se s ním potkat. „Sky!" ozvalo se znovu. Nasadila jsem si sluchátka a volání ignorovala.

Někdo se dotkl mé ruky a já sebou polekaně trhla. Otočila jsem se na Caleba, který se na mě zubil. Myslela jsem, že to vzdá, když neodpovím.

Za celé tři týdny se ode mě ve škole odtrhl pouze, když jsme měli jinou hodinu. Bylo to k nesnesení. Jeho přítomnost mě vytáčela k nepříčetnosti, ale nedokázala jsem mu říct do očí, aby mě nechal být.

Něco říkal, ale já ho přes hudbu ve sluchátkách neslyšela. Sundala jsem je.

„Ty jsi mě neslyšela volat?" zeptal se.

„Měla jsem sluchátka." Odpověděla jsem a otočila se zpátky směrem ke škole.

Připojil se ke mně. „Ještě, že jsem tě dohnal." Nic jsem na to neřekla, tak pokračoval. „Co plánuješ o prázdninách?"

„Práci na statku." Odsekla jsem.

„Nebudeš mít víc času, když se nemusíš učit do školy? Mohli bychom něco podniknout." Navrhl.

Tak to bychom vážně nemohli.

„Nevím, nemyslím si, že mi zbyde čas, ale uvidíme." Pokrčila jsem rameny.

Calebovi ta odpověď nejspíš stačila, protože dál už se nevyptával. Zahlédla jsem Natovo auto, které, zaparkovalo na parkovišti před školou. Vylezl z něj Nate a Brigitte. Nate oběhl auto, políbil Brigitte na rty a společně ruku v ruce pokračovali ke škole.

Ukázalo se, že má rada, kterou jsem dala Natovi, se vyplatila. Hned druhý den si s Brigitte promluvil a oni spolu začali oficiálně chodit. Nebyla jsem úplně fanouškem jejich vztahu už z toho důvodu, že mi Brigitte připadala neuvěřitelně hloupá a naprosto vůbec se k Natovi nehodila. Nate byl ale nejspíš šťastný a já mu to přála. Stále jsme se vídali, ale mnohem méně, než předtím. Hlavním důvodem nejspíš bylo to, že mě Brigitte v lásce úplně neměla a Nate se chtěl vyhovět oběma stranám. Snažila jsem se mu to nezazlívat.

„Nazdar Ariel." Zakřičel mi někdo do ucha. Polekaně jsem sebou trhla.

„Ariel už jsi mi jednou řekl." Otočila jsem se na Luka.

„Došli mi přezdívky." Pokrčil rameny.

„Co začít používat mé jméno?" navrhla jsem.

Luke se zamyslel. „Ne, tohle je lepší." Rozhodl a já protočila oči.

„Možná bych na tebe byla milejší, kdybys to alespoň zkusil." Zkusila jsem to jinak.

„Ne, to si nemyslím." Zakroutil hlavou.

„Už jdu, tamhle jsou moji kamarádi. Měj se Sky." Rozloučil se Caleb, na kterého jsem dočista zapomněla.

Luke zaujal Calebovo místo po mém boku a dlouho ho sledoval s nic neříkajícím výrazem. „Pořád za tebou leze?" zeptal se, i když to bylo očividné.

„Jo a můžeš za to ty." Neodpustila jsme si.

„Já vím, ale nechtěl jsem to uskutečnit. Jen jsem to plácnul. Nemůžu přece za to, že se to ty dvě rozhodly vzít do vlastních rukou." Rozhodil bezradně rukama. Už několikrát jsem mu to vyčetla a zdálo se, že ho to vážně mrzí.

Pokývala jsem hlavou na znamení, že to vím.

Chvíli byl ticho. „Nejsi už naštvaná?" zeptal se opatrně.

„Jistě že ne. Jednou ho to přestane bavit a dá mi pokoj." Mávla jsem nad tím rukou. Už dávno jsem se nezlobila.

„Ne, já myslím tu věc, když nám bylo devět." Upřesnil.

Překvapeně jsem k němu zvedla oči. Za tu dobu, co spolu znovu mluvíme, se o tom ani jednou nezmínil. „Naštvaná už nejsem, ale nedá se něco takového jen tak zapomenout." Řekla jsem tiše.

Pokýval hlavou. Rozhostilo se mezi námi nepříjemné ticho. „Takže Nate je pořád s tou Brigitte, co?" nadhodil.

„Tahle změna tématu není zrovna dobrý nápad." Upozornila jsem ho.

Prohrábl si vlasy a povzdychl. „Radši půjdu." Rozhodl se. Zamával mi na pozdrav a odběhl pryč.

Moudré rozhodnutí.

***

„Nechápu, že sis mě nevšimla." Smál se Caleb na chodbě a já přemýšlela, jak nejdříve utéct.

„Jo, přemýšlela jsem a nedošlo mi, že na mě máváš." Zalhala jsem.

„Neuvěřitelné." Smál se dál. „Dívala ses přímo na mě."

Protočila jsem nad tím oči. Každému by došlo, že se snažím o ignoraci, jen on má evidentně o maličko delší vedení. Už jsem opravdu nevěděla, jak se ho zbavit a začínala jsem být zoufalá.

Všimla jsem si Nata kousek od nás. „Nate!" vykřikla jsem, než jsem si to stihla rozmyslet. Nechtěla jsme být s Calebem opět sama už ani minutu.

Nate zvedl hlavu a usmál se na mě. Zamířil rovnou k nám a Calebovi nevěnoval jediný pohled. „Ahoj." Pozdravil.

„Ahoj. Dlouho jsme spolu nemluvili." Začala jsem.

„Jo, musíme si na sebe udělat víc času." Usmíval se a Caleb se vedle mě rozesmál.

„Tohle fakt zní, jako byste spolu chodili. Ještě že vím, že by se to nikdy nestalo." Pronesl pobaveně. Nate na něj vrhl rozzuřený pohled.

„Calebe." Napomenula jsem ho.

„Calebe, co kdybys prostě zmizel. Sky o tebe nemá evidentně zájem, tak jí nech být, ano?" vmísil se do toho Nate.

Caleb otevřel pusu a potom jí zase zavřel. Otočil se na mě a čekal na mojí reakci. „Měl bys jít." Řekla jsme tiše ale rozhodně.

Caleb si odfrkl, něco naštvaně zamumlal a zmizel v davu.

Nečekala bych, že to bude tak jednouché.

„Tak a je to." Oddychl si Nate.

Najednou mi došlo, co se stalo, a že Caleb odešel jen díky Natovi. Rozzuřeně jsem se na něj podívala, protože opět zasáhl do něčeho, co nebyla jeho starost.

„Proč ses do toho pletl. Nemusel jsi být tak hrubý." Vyčetla jsem mu.

„Řekl bych, že bys to udělala sama dřív, kdyby ti v tom nebránilo dobré vychování." Poznamenal.

„No to se pleteš." Odsekla jsem.

Nate se zatvářil... zklamaně? Promnul si rukou čelo. „Sky,"povzdychl si. „proč pokaždé, když se ti snažím pomoct, akorát mi vynadáš."

„Já... to přece..." zakoktala jsem se. „Jsou věci, které rozhodovat nemůžeš." Dostala jsem ze sebe.

„Snažím se pomoct, jak mám vědět, kdy můžu zasáhnout a kdy ne?" rozhodil bezradně rukama.

„Jen už se nepleť do mých věcí." Zvedla jsme výhružně ruku.

Byla jsem ráda, že mě ho zbavil, ale nechtěla jsem mu být vděčná.