Mezi řádky ✔️

×3×

Ráno proběhlo jako každé jiné. Opět jsem si vlasy nesvázala do drdolu a nechala je rozpuštěné, což táta u snídaně vesele komentoval, protože rozpuštěné vlasy jsem skoro nikdy nenosila. Bylo mi to nepříjemné.

První hodinu jsem měla angličtinu. Zamířila jsem rovnou do učebny a posadila se do své obvyklé poslední lavice. Ve třídě zatím nikdo nebyl, takže jsem si vytáhla knihu a mohla si v klidu číst.

Po patnácti minutách sem začali proudit ostatní spolužáci, dál jsem si ale četla a nevšímala si jich tak, jako vždy.

„Ahoj, Skyler." Ozvalo se kousek ode mě. Překvapeně jsem zvedla hlavu, protože mé jméno tu nikdo nezná.

Pohled mi spadl na někoho velmi povědomého. Byl to ten kluk, který mi včera pomohl na chodbě posbírat věci. Nate. Seděl ve své lavici přede mnou a byl otočený na mě.

Nadzvedla jsem nechápavě obočí. „Ahoj." Pozdravila jsem také.

„Včera jsi moc rychle zmizela." Konstatoval.

„Měla jsem naspěch." Zamumlala jsem. K dalšímu hovoru jsem se neměla, takže jsem se zase sklonila ke knížce.

„Zase máš rozpuštěné vlasy." Znovu promluvil a já se na něj podezíravě podívala. „Normálně je máš v drdolu, ale včera jsi je měla taky rozpuštěné. Líbí se mi to." Dokončil myšlenku.

Zaraženě jsem se na něj dívala a nevěděla, co mu na to odpovědět. Bylo pro mě překvapení, že tady někdo bere na vědomí mé účesy.

Ne, bylo spíš překvapení, že tady někdo bere na vědomí mě.

„Ty moc nemluvíš, viď?" zasmál se. „Chodíme spolu na angličtinu už rok a včera to bylo poprvé, co jsem tě slyšel promluvit."

„Moc nemluvím." Potvrdila jsem. To že se semnou snažil komunikovat, se mi ani trochu nelíbilo.

„Můžu ti říkat Sky?" zeptal se. Přikývla jsem na souhlas. „Takže Sky, jsi z města?" zeptal se okamžitě.

„Ne, bydlím za městem na statku." Odpověděla jsem a přála si, ať ten rozhovor už skončí.

„Tam to znám, sestra se tam učí jezdit na koni." Řekl nadšeně. „Já tam teda nebyl, ale říkala, že to tam je moc hezký."

„Jak se jmenuje? Možná jí znám." Zeptala jsem se, i když mi bylo jasné, že jí musím znát, když jízdu na koni učím jen já. Jen ze zvědavosti mě zajímalo, která z těch dívek s ním je příbuzná.

„Evelyn Greenová?" spíše se mě zeptal a prohrábl si tmavé vlasy.

Ihned jsem si vybavila osmiletou holčičku s blonďatými vlásky a modrýma očima. Zrovna tyhle dva bych na příbuzné netipla. „Ano, tu učím já." Přiznala jsem.

„Vážně? To je náhoda. Tak to se na ní někdy pojedu podívat, když tam budeš." Usmál se.

Zamračila jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, kam tenhle rozhovor směřuje. „To by bylo fajn." Zamumlala jsem.

„Skvělý, tak já přijedu. Proč vlastně sedíš sama?" vypálil další otázku, aniž by se mezi větami nadechl.

„Vyhovuje mi to." Pokrčila jsem rameny.

Vždycky jsem seděla sama. Měla jsem tu dost prostoru, nemusela se s nikým hádat o místo a nemusela s nikým mluvit.

„Já sedím s Lukem. Jsme kamarádi už od školky." Oznámil hrdě. „Nevíš, za jak dlouho zvoní? Potřebuju si dodělat úkol." Změnil najednou téma.

„Za deset minut." Odpověděla jsem a doufala, že tímto rozhovor skončil.

Neskončil.

Nate se totiž i se sešitem otočil na mě a položil si ho na mou lavici a začal zaškrtávat odpovědi. Po chvíli se zarazil a podíval se na mě. „Nevíš, kdo napsal Malého prince?" zeptal se.

„Antoine de Saint-Exupéry." Odpověděla jsem automaticky.

Nate se zamračil a na chvíli se zamyslel. „Jak se to píše?"

Vytrhla jsem mu z ruky propisku a přitáhla si jeho sešit, abych mu jméno napsala. Potom jsem mu oboje vrátila. Začínala mi docházet trpělivost a to jsem o sobě tvrdila, že jsem trpělivý člověk.

Nate se na jméno zadíval a potom zvedl hlavu a pousmál se. „Myslel jsem si, že to je takhle. Vážně hezky píšeš."

„Díky." Opět jsme sklonila hlavu a začetla se do knížky.

„Fitzgerald napsal co?" zeptal se po chvíli znovu.

Pro Krista pána, on snad nemůže být chvíli ticho.

„Velkého Gatsbyho." Odpověděla jsem, aniž by se na něj podívala.

„A..." začal po chvíli ticha, ale já byla rychlejší.

„Nechceš si to opsat z mého sešitu?" přerušila jsem ho a snažila se o co nejvíce klidný tón, i když to šlo těžko.

„Ne, to je dobrý. Já skoro všechno vím." Mávl s úsměvem rukou.

Potlačila jsem potřebu protočit nad jeho výrokem oči. Vytáhla jsem svůj sešit a položila ho před něj. „Kdyby si náhodou něco nevěděl." Dodala jsem.

Nate se na mě vděčně usmál a prakticky celý úkol přepsal ode mě. tolik k tomu, že všechno ví.

„Moc děkuju." Poděkoval, když skončil. Myslela jsem, že to bylo všechno a už mě nechá být.

Nenechal.

„Takže, tebe baví angličtina?" zeptal se.

„Celkem jo." Zaklapla jsem knihu trochu větší silou, než bylo potřeba, protože mi konečně došlo, že se ho prostě jen tak nezbavím. Zaznamenala jsem, že se na své místo vedle Nata se posadil Luke a podezíravě si svého spolusedícího prohlédl, když nezareagoval na jeho pozdrav.

„Já mám angličtinu taky rád, ale víc mě baví biologie a chemie." Řekl s úsměvem. „Na jakou chceš vysokou?"

„Na to je ještě brzo." Řekla jsem vyhýbavě.

Vážně se na mě podíval. „To není, vždyť příští rok maturujeme."

„Takže ty chceš být doktor?" zeptala jsem se, aby ze mě zase něco netahal. Třeba bude teď chvíli mluvit on a do té doby určitě přijde učitelka.

„Jo, uvažuju o tom. Vždycky mě to fascinovalo. Jakou školu ještě úplně nevím, ale určitě medicínu. A co ty?"

To to moc dlouho nevydrželo. „Já ještě nevím." Žádné plány jsem neměla, protože jsem musela zůstat na statku a pomoct tátovi se sourozenci. Navíc nevím, z čeho bych tu vysokou zaplatila.

„No tak, určitě máš nějaké nápady." se zájmem se naklonil blíž a já si okamžitě odsunula židli dozadu. Narušoval můj osobní prostor.

Konečně zazvonilo a vešla učitelka. Nate se s nelibostí otočil směrem k tabuli a teprve teď pozdravil Luka. Ten něco zamumlal jeho směrem a Nate se na mě ještě jednou otočil a usmál. Potom už se věnoval výuce.

Asi si budu muset na příští hodinu přesednout jinam, protože tohle na mě už bylo moc.