Zlá Krev

Kapitola dvaadvacátá - Věštba

Brumbál se procházel Prasinkami. V jednom z obchodů si koupil Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak a teď si je jednu po druhé házel do pusy. Zastavil se před hostincem U Prasečí hlavy a vstoupil dovnitř. Kývl na hostinského a odebral se do jednoho ze salónku, kde bylo potřebné soukromí.

U stolu už tam seděla mladá žena. Vlasy jí létaly do všech stran. Snažila se je evidentně nějak zkrotit šátkem, kterým si je svázala, ale nebylo to nic platné. Na rukou měla nepřeberné množství náramku a na krku jí viselo několik řetízků.

,,Dobré odpoledne, slečno Trellawneyová. Doufám, že jste nečekala dlouho." Pozdravil jí a posadil se naproti ní.

,,Nic se neděje. A prosím, říkejte mi Sybilo." Usmála se na něj. ,,Lidé, kteří mi tak neříkají jsou pro mě hrozbou, jak praví karty." Vysvětlila mu.

,,Samozřejmě." Oplatila ji Albus schovívavý úsměv. ,,Takže, pojďme rovnou k věci. Jak už jsem psal dříve, naše dráha profesorka, Myriam Byronová, odchází do zaslouženého důchodu. Potřebujeme tedy náhradu. Do konce školního roku zbývají nějaké tři měsíce, takže máte ještě spoustu času na rozmyšlenou." Objasnil jí.

Žena si uhladila hnízdo na dvě hlavě. ,,Pane řediteli, já si nemám co rozmýšlet, viděla jsem, že to místo je pro mě. Vy kartám možná nevěř-" najednou se uprostřed věty zasekla.

,,Slečno Trellawn, teda Sybilo?" Opravil se rychle. ,,Jste v pořádku?" Zeptal se jí Brumbál a zamával jí rukou před očima. Nic. Nereagovala.

,,Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží." Začala zničehonic hlasem, který jakoby ani nebyl její. ,,Narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku...a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného, on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná." Na chvíli se odmlčela. ,,Proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává živ. Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat..."

Brumbál zatajil dech. ,,Sybilo?" Zeptal se znova rozhozeně.

,,íte, ale mluví pravdu." Dořekla žena, jako by se právě těch pár minut neodehrálo. Brumbál na ní vyvalil své pomněnkové oči.

,,To místo je vaše." Řekl jen a potřásl si s ní rukou.

,,Děkuju, děkuju mnohokrát. Merlin vám to zaplať!"

Severus Snape se zašklebil. Celý rozhovor vyslechl zpoza nedovřených dveří. Na nic nečekal, seběhl schody a vyběhl ven na ulici. Bez meškání se přemístil a uháněl všechno vyslepičit Lordu Voldemortovi.

~•~

Emily chovala svou brečící dceru v náručí. Už to bylo pár dní, co porodila dvojčata. Její syn ležel v postýlce a oddechoval. Na hlavě měl černé chmýří, stejně jako jeho otec. Slyšela zaklapnout dveře. Sirius se vrátil z práce. I s dcerou v náručí se odebrala do obýváku, kde se její přítel svalil vyčerpaně na pohovku.

,,Po podívejme, moje nejoblíbenější Blacková, vypsinkaná do růžova." Usmál se, když viděl svou dceru.

,,Kéž by alespoň chvíli spala." Povzdychla si. ,,Na, pochovej na chvíli tu naši hvězdičku. Já ti přinesu něco k jídlu." Usmála se na něj a podala mu dceru. Ta se jako zázrakem uklidnila.

,,Dneska tu byla Lily." Zavolala na něj z kuchyně. ,,Říkala, že už mají vybraný jména pro miminko. Tak jsem si říkala, že už bychom měli pojmenovat ty naše." Řekla, když se vrátila s ohřátým vývarem. Vzala si od Siriuse dítě zpátky a posadila se ke stolu naproti němu.