Láska je sestrou smrti IV. ✔️

|VRÁTILA SE DO SVÉHO HNÍZDA|

/4.9. 2022/

Iris O'Brienová stála v hotelu, kde společně se svým manželem a dcerou přebývali. Sledovala svého manžela, jak házel zmuchlané košile jednu přes druhou do svého kufru. Nemínil přestat. Nemínil ustoupit. Tvářil se nesmlouvavě a tvrdě, i když v hloubi duše doufal, že ji přesvědčí bez hádek.

Černovlásku tohle bolelo, že si to William ani nedokázal představit. Celé ty tři dny od momentu, kdy jí na rovinu řekl, že tu neplánuje zůstat déle než je nutné, žila v neustálém stresu. Nechtěla se s ním hádat. Vlastně se s ním ani neuměla hádat. S Killianem nic jiného nedělala a ubíjelo ji to, ale s Williamem vždycky všechno bude tak správné, jednoduché a krásné. Nechtěla o to přijít a líbilo se jí to.

,,Prosím, netvař se u toho takhle," požádala ho zlomeným hlasem. ,,Nechci, abys odjel s tím, že jsi na mě naštvaný."

,,Moment, ty stále trváš na tom, že nejedeš?" přivřel nechápavě víčka a rozhodil paže do prostoru. ,,Proč se stále držíš té myšlenky tak tvrdohlavě?"

,,Prosím, Wille, neanalyzuj to," zaskuhrala. ,,Moje rodina je v ohrožení, moje země je v ohrožení. Já se šest let držela stranou a přihlížela tomu, jak zde umírají lidé - lidé z mojí rodiny. Já už nedokážu před tím utéct, moje svědomí mi to nedovolí."

,,Takže mi teď říkáš, že já jsem ten zbabělec, který před tím utíká?!" chytl ji za slovo a ona si položila hlavu do svých dlaní. ,,To je to, co si o mně myslíš? Že před tím utíkám, protože jsem zbabělec?!"

,,Ty víš, že jsem to tak nemyslela!" vyjela zoufale a nervózně a on si na ní nechápavě podíval.

,,Tak jak jsi to tedy myslela?!" zvýšil tón svého hlasu ještě víc a ona se podívala z okna, které jí nabízelo krásný výhled na Příčnou ulici.

,,Tahle ulička, celý Londýn, Bradavice," nadechla se uspokojeně, ,,tohle je můj domov. Neříkám, je mi s tebou sakra dobře v New Yorku. Máme krásný dům, Grace, všechno... ale já jsem byla celé dětství zvyklá ta obrovskou širokou rodinu, chápeš? Já, máma, Maddy, táta, teta Catherine, strejda Charlie, moji bratranci Eduard a Kai a sestřenice Juliett. Všechno to bylo tak pěkné, barevné. Každého člena rodiny mám ráda pro něco jiného. Moje nejlepší kamarádka Vicky a můj nejlepší kamarád Teddy budou mít v říjnu dvojčata. A já mám být kmotra malé Hope. Ty a Grace nedokážete nahradit veškeré členy mé rodiny. A já ani nechci, abys je nahrazoval."

Popošla od okna a pohlédla mu do očí. Mlčel a poslouchal ji. Poprvé za ty vypjaté tři dny jí opravdu naslouchal a snažil se ji pochopit. ,,Ale moje rodina umírá dennodenně," pokračovala klidným a rozvážným hlasem. ,,Kai, Lee, Roderick, Mary, Hugo, Katie, Dominique, Percy a Audrey, Harry a Ginny. Chci říct, co když zítra umře moje máma, táta nebo Maddy? A já budu vědět, že jsem s ní nestrávila poslední chvilky života? Já nemůžu odjet, Wille. Miluju tě, hrozně moc. Ani si nedokážeš představit, jak moc mi budeš chybět až odjedeš. Nechci tě tu držet z několika důvodů," mávla hůlkou, aby složila jeho košile v tom kufru a následně ho pomocí kouzel zavřela. ,,Vím, že jsi Američan a k Británii nemáš sebemenší vztah. Chci, abys odjel do New Yorku, vrátil se do své práce a vzal s sebou Grace."

,,T-ty se dobrovolně vzdáváš naší dcery?" vykoktal s nepochopením a Iris pokývala hlavou.

,,Unesli Ellie de la Vito a zabili Rodericka," vysvětlila mu černovláska smutně. ,,Já chci bojovat za svoji rodinu a za svou zemi, ale nikdy neohrozím svoji vlastní dceru. Na to ji až moc miluju."

,,Ale kdo jí bude hlídat, když já budu v práci?" hledal v tom skuliny, doufajíc, že stále přijme Iris k tomu, aby si své rozhodnutí rozmyslela.

,,Nikdy jsem nevěřila tomu, že to řeknu, ale co jí dát babičce Therese a dědečkovi Willovi," zasmála se černovláska a on se na ní nepobaveně podíval. ,,Promiň, s tvými rodiči mám stále nepřekonatelný problém. Ale jenom, protože oni mají problém se mnou!"

William si povzdechl. ,,Nechápu, proč," odvětil, ,,vždyť jsou dost podobné tvé babičce Vivian."

,,No právě," hlesla Iris. ,,A viděl jsi, že bych vyhledávala kontakt s babičkou Vivian?"

,,Pravda pravdoucí," zasmál se černovlásek a chytl ji okolo pasu. ,,Co mám říct nebo udělat pro to, aby sis to ještě rozmyslela. Iris, prosím tě, na kolenou."

,,Pokud vím, tak na kolenou nejsi," uchechtla se a on už vypadal, že si klekne. ,,Ne! Neklekej si, pro merlina! Nic neuděláš, Williame Maxwelli O'Briene. Tohle je něco, co musím udělat pro sebe i pro okolí. Nechci zachraňovat svět, ale chci vstoupit do Motus luminos. Potřebuji to."

,,Dobře, končím s přemlouváním," vzdal to William, ,,přeci jenom, toho budu mít dost v New Yorku. Půjdeš nás alespoň doprovodit na letiště?"

,,Samozřejmě," usmála se a políbila ho. On ji vzal kolem pasu velmi pevně a dokonce to vypadalo, že ji nikdy nepustí. Držel ji silně, trochu ji vyzdvihl do vzduchu a dívka se pousmála. ,,Musíme jít, vyzvedneme Grace u Lucy s Christopherem. Určitě se s ním nebude chtít rozloučit."

A tak se stalo. Oba vzali své kufry do rukou s tím rozdílem, že Iris se stěhovala zpět do bytu své matky, kde stále zůstal zachován její dětský pokoj. Vyzvedli jejich malou dceru v Doupěti u Molly Weasleyové starší, která u sebe nechávala v těchto těžkých chvílích svou vnučku Lucy s jejími dětmi.

Pak už rodina O'Brienových vyrazila na letiště. Dala dlouhou pusu svému manželovi a přála si, aby se nemuseli rozdělit. Měla v sobě celé ty tři dilema, které jsi pronásledovalo až do tohoto dne. Co když má William pravdu? Co když prostě zemře a svého manžela a dceru už nikdy neuvidí? Ne, na to nesmí myslet.

,,Budeš mi chybět, zlatíčko," klečela na jednom koleni a obejmula svou dceru. Zabořila svůj nos do jejích hnědých vlásků a zhluboka se nadechla, aby naposledy ucítila tu její nezaměnitelnou vůni. Když se poprvé dozvěděla, že je těhotná, měla pochyby. Ale vždyť se jednalo o tu nejlepší a nejkrásnější osobu na světě.

,,Ty mě taky, mami," šeptla Grace a obejmula ji ještě víc. ,,Musíš jít za dědou Blaisem, mami."

,,Cože?" přivřela nechápavě oči, zatímco si utřela malou slzu.

,,Babička Aurora je v nebezpečí," pověděla jí polohlasně. ,,Christopher mi říkal, že ji lady Tenebris mučí. Zamkla ji někam a nepustila ji ven. Děda Blaise musí najít lady Tenebris a najít ji."

,,Dobře, zlatíčko, vyřídím mu to," usmála se na ni a políbila ji do vlásků. Pak už jen sledovala, jak se chytla za ruku svého otce a společně odcházeli pryč. V hlavě jí běhalo tolik myšlenek. Má věřit něčemu, co řekl šestiletý Christopher?