You and Me

II.

Pohled Zuzky:

Potom co jsem si ošetřila všechny rány po střepech, jsem si je obvázala.  Převlékla se do pyžama a lehla do postele.

**Druhý den** 

Když jsem se probouzela ozývali se hlasy z kuchyně. Promnula jsem si oči a šla se tam podívat. Rodiče seděli u jídelního stolu a o něčem se bavili s dvěma muži. Jeden měl černé a druhý hnědé vlasy. Oba dva měli roušku, takže jsem jim neviděla do obličeje. Všimli si mě a všichni se na mě otočili: ,,Už jsi konečně tady, tak už ti to mohu říct. Na internet jsme na tebe dali inzerát, protože tě máme plné zuby. Jsi drzá, nevychovaná, ošklivá, namyšlená-" třásla jsem se, protože se zvedl jeden z těch mužů: ,,Nemluvte takhle o ní před námi. Raději přejděte k věci" muž s hnědými vlasy měl docela sladký hlas a i příjemný, ale stále to nemění na faktu že se ho bojím: ,,Zaslouží si vědět co je, ale tedy to hlavní. Oni přišli a nabídli nám  5.000.000 ₩ (skoro 100.000 CZK), takže si sbal všechny svoje věci z pokoje a odjedeš už teď s nimi" říkala to tak s klidem a vyrovnaně a já tam stála jako přikovaná. Raději jsem už tedy šla si balit.  Vzala jsem si svůj kufr a začala tam dávat moje oblečení, hygienu, plyšáky a fotky: ,,škoda že tu už nejsi"  zrovna jsem měla  v ruce fotku, kde jsme s Lindou seděli na houpačkách a zakrývali si obličeje  Zahnala jsem slzy v očích a pokračovala v balení.

Byla jsem za polovinou, když někdo zaklepal. Koukla jsem ke dveřím a viděla tam toho hnědovlasého muže. Raději jsem se otočila a balila dál. Muž ke mně přišel a poklepal mi na rameno. Otočila jsem se a koukala na něj. Už jsem nebyla tak vyděšená jako předtím, ale stále nemohu uvěřit že moji vlastní rodiče mě prodali neznámým lidem: ,,Už máš zabaleno?" zeptal se mě mile. Jenom jsem zakývala hlavou k nesouhlasu a vrátila se zpět k balení: ,,Chceš pomoct?" ptal se dál. Znova jsem zakývala hlavou k nesouhlasu a zavřela kufr. Byla jsem dávno převlečená a jenom jsem šla s kufrem na chodbu. Vzala jsem si boty a šla před dům. 

Naposledy jsem se podívala na dům mého dětství. Na chodbě se předávali peníze a muži šli směrem ke mně: ,,Tohle je naše auto. Teď pojedeme na letiště. My totiž bydlíme v Soulu, který je v Jižní Korei. V Korei je +7 hodinový posun, proto se snaž v letadlo usnout" řekl mile hnědovlasý a vedl mě k taxíku. Sedla jsem si k oknu, hned vedle mě hnědovlasý a potom černovlasý šel dopředu za řidičem. Naposledy jsem zamávala dosavadnímu domovu, potichounku řekla: ,,Sbohem" a nechala téct slzy po tváři.