You and Me

XVIII. (4/5)

Pohled Zuzi:

Od té doby co se mezi mnou a Woojinem stal ten rozhovor jsem začala být samotář. Chan mi říkal něco jiného myslela jsem si svoje.. Stalo se, ale něco co jsem nečekala.. Vždycky když jsem zůstala doma, tak u mě byli Han s Minhem nebo Felix s Changbinem. Hráli jsme hry, vařili nebo mě učili zpívat či tancovat. Strašně moc se o mě starali a já si, a tak potom nepřidala sama nebo navíc. 

Před měsícem mi Chan řekl o jednom místě v Seoulu. Horská rezervace a má tam být prý nádherný výhled. Říkal mi, že tam byl naposledy s rodiči, když mu byli tři roky. 

,,Kluci prosím na zítra si připravte batohy" řekla jsem každému z nich. Woojin jenom pokýval hlavou a šel si dělat svoje. Já se vrátila do obýváku a přemýšlela. Každým dnem si připadám víc jako já. Starají se o mě a Chan je stále při mně. Od toho okamžiku je při volné chvíli se mnou. Dobře se s ním povídá, je milí, stará se o ostatní a to co všechno dělá je občas i neuvěřitelné.

Se školou je to jednoduché. Oni mi posílají zadání a já jim posílám odpovědi a na konci pololetí projdu klasifikací za celý půl rok- pohoda

Všechno se mění..

Den výletu:

,,Kam nás chceš vytáhnout?" zeptal se mě Han. Zrovna jsme byli na chodbě a kontrolovala jsem si svůj batoh: ,,Za těch dvou měsíců, jste byli stále u sebe. Nemám vám to za zlé, jste pro mě jako chůvy, ale i ostatní s vámi chtějí být" řekla jsem a zavřela si svůj batoh: ,,Zuzka má pravdu kluci"  souhlasil se mnou Felix. Han ani Minho to nekomentovali a šli jsme čekat před dorm.

Za malou chvíli přišel i Chan a všechny si nás přepočítával : ,,Kde je Jeongin a Hyunjin?" ještě se po nich ohlížel, ale protože je neznamenal tak se na mě podíval: ,,Ty jsem omluvila. Potřebovali si něco vyřešit" Chan mi půjčil jeho telefon, protože já žádný nemám a hledala nejvíc vhodnou cestu..

,,Takže... Dneska půjdeme do jedné horské rezervace. Chan mi o ni jednou povídal. Cesta bude trvat kolem dvou hodin a budeme tam i přespávat, tak s tím počítejte" na konci jsem se usmála a vrátila mu telefon. Nevím co mě to napadlo, ale vzala jsem Chana za ruku jak malé dítě: ,,Changbine, budeš prosím řídit?" Changbin souhlasil a Chan mu podal telefon...

Cesta probíhala v klidu a já se dívala z okna. Pomaličku jsme opouštěli Seoulu a jeli do přírody..

,,A jsme tady" Changbin vypnul motor a vytáhl klíčky z auta. Tady to je, tak nádherné. Nikdy jsem neviděla takovou krásu....

Nejdřív jsme se vydali do hotelu, abychom neměli zavazadla v autě. I když  jsem nechtěla, i tak Chan za mě vyřídil pokoje a za chvíli se vrátil: : ,,Takže...Han má s Minhem pokoj 7, Woojin se Seungminem 8, Felix a Changbin 9, Já mám 11 a Zuzka 13" předal nám klíče a my jsme šli do pokojů. Můj pokoj byl laděný do bílé s troškou šedivé. Neměla jsem moc věcí, takže stačilo hodit si batoh do skříně a vrátit se před hotel..

,,Kluci jdeme na vrchol, tak pohněte ať jsme tam co nejdřív" řekl Felix a  kluci protočili očima. Všichni už byli před hotelem, a tak jsme se vydali na dlouhou cestu do kopce- už teď mě bolí kolena, když nad tím přemýšlím..

.

.

..

...

....

Byli jsme na vrcholu a je to nádherný. Horský vzduch nádherně chladil a kolem ani neni moc turistů. Kromě několik starých páru tam byli sami. Kolem byli lavičky, které byli u zábradlím. Na zábradlí byli zámečky s iniciálami: ,,Tady bylo tolik párů" řekla jsem udiveně. Takové zámky byli naposledy v Praze. Byla jsem na školním výletě a kolem tohohle jsme procházeli..