You and Me

XIII.

Otevřel jsem dveře a nechal jí projít jako první. Zamkl jsem dveře a nasadil si roušku. Zuzce jsem jednu podal a taky si ji nasadila: ,,Nejdřív půjdeme do jednoho obchodního centra ti koupit oblečení a potom do parku" pokývala hlavou a dodala: ,,Moc děkuju, že to pro mě děláš" málem jsem se roztekl jak roztomile to řekla: ,,Ale to je samozřejmost" a potom jsem se s ní vydal do ulice.

Ulice v Seoulu jsou nádherně čistý, čerstvý vzduch je kolem nás stejně jako zelený trávník. Zuzka si to tu strašně moc prohlížela a protože to nemáme daleko od centra byli jsme tam za chvilku. Vešli jsme a Zuzce se rozzářila očíčka: ,,V Česku nemáte tolik oblečení?" jenom záporně pokývala hlavou a šla si prohlídnout jedno tričko. Ani tam nedošla a já ji chytl za ruku: ,,Ještě se ztratíš. Co by sis představovala? Sukně, šaty nebo kraťasy?" Co si vlastně kupují a nosí holky? Na holku co se maluje nevypadá: ,,Víš já nenosím sukně ani šaty. Mám raději volné věci věci a tvoje oblečení je mi pohodlné, takže mohly bychom do klučičího oddělení?" Ještě jsem nepotkal holku co by nenosila šaty, ale jsem rád že neni zas jako ostatní. Je unikátní už od pohledu, stejně jako Felix: ,, Jasně pojd za mnou" šli jsme tedy spolu do oddělení: ,,Takže chce to pět dlouhých a krátkých triček, tři mikiny, dvoje kalhoty a spodní prádlo" Co všechno potřebuje holka? Tak to asi rodičovství bude těžší než jsem si myslel: ,,Proč toho tolik? Nechci aby jsi za mě platil" Je jí šestnáct skoro sedmnáct a je tak skromná? Tohle se jen tak nevidí: ,,Ale já chci, navíc to je maličkost. Všechno si vyber, ale spodní prádlo si vyber raději v holčičím oddělení, zatím si taky něco najdu" a tak se naše cesty rozdělily.

Už to bylo asi dvacet minut a Zuzku jsem nikde nezahlédl. Šel jsem se po ní kouknout, ale do někoho jsem narazil: ,,Moc se omlouvám" pomohl jsem mu se zvednout a i posbíral kousky oblečení: ,,To je v pohodě" uklonil se mi a odešel k regálům. Upřímně zvláštní chlapec. Ženské rysy v obličeji a drobná postava, ale na výšku 165 cm je slušné. Na hlavě zimní čepici a černou mikinou a volnými kalhotami: ,,Jinak jsem Leen" podal mi ruku a já ji přijal: ,,Já jsem Chan, neviděl jsi tady jednu holku. Hnědovlasá, zelenohnědé oči, černé triko s černými kalhoty?" pokýval hlavou a ukázal na kabinky: ,,Děkuju, hele mohl bys mi dát na sebe telefon?" zase jenom příkývl a vytahoval telefon: ,,Tady a mohl bych i to tvoje?" nechápu jak může být, tak slušný.

Čísla jsme si vyměnila a já šel ke kabinkám: ,,Zuzi, jsi tu?" zavolal jsem. Mezitím jsem se koukal do kabinek jestli ji neuvidím: ,,Tady" řekla a otevřela kabinku. Zkoušela jsi tepláky s jednou mikinou: ,,Myslíš si, že mi to sedí?" jakou má vlastně postavu? Nikdy jsem ji neviděl v něčem těsném, že by jí to bylo akorát jenom velké: ,,Tobě sluší všechno a kolik to stojí?" neřeším peníze, ale nevypadá to jako kvalitní: ,,Kalhoty 26.417 ₩ (500 CZK) a stejně i ta mikina, je to hodně?" já na ni koukal jak z jara. Vždyť to ani nemusí být kvalitní...: ,,Ne, tak jsem to nemyslel! Jenom si nemyslím, že to je kvalitní. Mohu ti vybrat něco?" zaskočeně přikývla a já pokračoval: ,,Jaká je tvoje velikost?" snad se jí to co jí vyberu bude líbit: ,,S/M u kalhot 40"  ještě se převlékla, podala mi věci a zalezla do kabinky. Mezitím jsem šel k regálům a vzal jednu čistě bílou a čistě černou mikinu a černé džíny s dírami na kolenou a podal jí to: ,,Zkus si to" chvilku jsem čekal, ale potom se mi ukázala. Strašně moc jí to slušelo, ale chci ji jednou vidět v šatech: ,,Sluší ti to, takže jdu toho vybrat víc a setkáme se před obchodem" a šel jsem tedy pro další oblečení a Zuzi šla před obchod.

Od každého jsem vzal kousek až na šaty se sukní a tak... Všechno jsem zaplatil a šel za Zuzkou, která na mě čekala: ,,Proč si toho vzal tolik? Vždyť to ani neunosím a ještě značkový!? Chane raději si šetři na důchod a neutrácej za mě" Šetřit na důchod? Je mi teprve 24: ,,Zuzi mě to, ale nevadí, navíc se mám o tebe starat jako pravý táta a teď jdeme do parku, tak jdeme" zatahal jsem ji za ruku a utíkaly jsme do parku.

V parku bylo nádherně a nejvíc se Zuzkou. Byl jsem tu mnohokrát, ale s ní to je jiné a ona celá je jiná. Nenosí uplé věci a je milá, chytrá a má nádherné oči. Sedli jsme si spolu na lavičku a jako velký "brácha" jsem ji objal kolem ramen: ,,Je to tu nádherné" řekl jsem a koukl na Zuzku. V jejích očích byla smutná, zklamaná: ,,Co se děje Zuzi?" zeptám se a ona se mi hrne do náruče: ,,Proč se tohle děje mně!? Rodiče mě jen tak daly někomu koho neznají, nikoho nezajímám, jsem jenom na obtíž" brečela mi do hrudi. Ničí mě ji takhle vidět. Hladil jsem ji po zádech a upevnil stisk: ,,Nejsi na obtíž. Zuzi s klukama se znám hodně dlouho a potom co jsme spolu debutovaly jsem byl jenom s nimi a pracoval, proto jsem chtěl někoho o koho se mohu starat a odvedl od mě od reality, vykouzlil úsměv na tváři a zapomněl bych na starosti. Když jsem objevil to co udělili tvoji rodiče hned jsem jel do Česka a jak to oni nazvali "koupil", ale ve skutečnosti jsem si tě adoptoval. Teď jsi Zuzana Bangová a oni na tebe nemají nárok, Jsi teď jenom moje malá princezna, kterou si budu střežit" nikdy jsem neuměl vyznat svoje emoce. Jyp několikrát za těch sedm let na tréningu řekl, že mi chybí empatie: ,,To říkáš jenom tak" první slza mi stékala po tváři: ,,Jak to víš?" druhá slza: ,,Udělali to všichni až..." třetí slza: ,,Až na Lindu..." čtvrtá slza: ,,Jak o ní víš, oni ti to snad řekli?" zvedla hlavu z mé hrudi a setřela slzy: ,,Něco málo, ale nevěřím jim. Myslím si, že to byla hodně silná osoba. Na fotce jsem viděl modřiny.." pátá slza a koukla na mě: ,,Proč pláčeš?" šestá a sedmá slza: ,,Protože tě nechci vidět brečet. Za tu chvilku co tu si jsi mi přirostla k srdci a ničí mě tě takhle vidět" osmá a devátá: ,,Pojď ke mě" desátá a jedenáctá slza a byl jsem v její náruči. Hladila mě po zádech a já se jí držel. Kdyby nás někdo viděl asi by si ťukal na čelo: ,,Neplakej, omlouvám se...jenom...už nedokážu zadržovat svoje emoce. Všichni jste tak šťastní a myslíte pozitivně, závidím vám. Máte něco co já nikdy neměla" musel jsem se i přes slzy usmát. Zvedl jsem k ní hlavu a dal jí pusu na tvář: ,,Odteď nic neschovávej, prosím" desátá, jedenáctá a dvanáctá slza: ,,Slibuju" a třináctá: ,,Pojď půjdeme domů začíná být trochu zima" sundal jsem si mikinu a dal jí na její ramena: ,,Děkuju" řekla jen a zbytek cesty byl v tichosti...

--------------------------------------------------

Snažila jsem se, tak snad se líbilo <3