VA Naruby 1

7. Překvapení a šok

ROSE:

Po včerejšku jsem nikoho nechtěla vidět.Lissa měla o mě strach a nepřestávala se mi omlouvat za ten večer Já vím, že to nemyslela zle a potřebovala vypnout, ale všichni víme, že Lissa neumí pít. Dneska jsem zůstala v pokoji neschopná někoho vidět. Proč se všechno muselo tak hrozně pokazit? Ale udělala si to všechno sama. Měla být opatrnější. Asi před půl hodinou jí Artur poslal vzkaz, že potřebuje, aby se dostavila do kabiny strážců u jezera. Povzdechnu si.Obléknu si červenou košili a černé džíny a přes to svojí koženou bundu a vyrazím ke kabině. Cesta je celkem dlouhá, ale jde se dobře. Dneska oproti jiným dnům v Rusku je docela zima. Dojdu do kabiny. "Arture," zavolám."Rose, jsem vzadu pojď za mnou, prosím."Povzdechnu si a vydám se k druhé straně kabiny. Tyhle hry mě nikdy nebavily. Otevřu dveře a ztuhnu."PŘEKVAPENÍÍÍÍÍ," řekne se širokánským úsměvem, dojde až ke mně a vezme mě za ruku. Dovede mě k velkému stolu, který je překrásně prostřen v bordové a bíle barvě.Když usedám, postrčí mi židli jako pravý džentlmen. Pořád se na mě usmívá. A v očích mu hrají malé jiskřičky. Když se usadí naproti mně, zadívá se mi do očí a usměje se ještě více. Ještě jsem nikdy neviděla, že by měl někdo tak široký úsměv, pomyslím si.."Tak, Rose, překvapená?"Podívám se na něj v naprostém šoku. "Ani ne překvapená, jako šokovaná," vypravím ze sebe. "Co se děje? Já nemám narozeniny.""Ano, já vím, že nemáš. Chtěl jsem tě pozvat na večeři a víc se seznámit, ale bál jsem se odmítnutí. Tak jsem to udělal takhle. Pochopím, jestli teď odejdeš." Poslední slova pomalu zašeptá a sklopí zrak k zemi.Vzdychnu. "Když už si mě vytáhl z postele a donutil si mě v té zimě sem dojít, tak nikam nejdu," pousměju se.Rychle zvedne zrak a usměje se: "Děkuji, Rose."Zvedne se a vytáhne kytici červených růži, které mi podá."Bohužel jsem kytici, která se vyrovná tvojí kráse, nenašel," řekne s úsměvem a mrkne na měPodívám se na ně."Děkuju," povím a vezmu si kytici od něj. "Je krásná. Ale není to proti pravidlům?" Zeptám se ho."Rose... Ty nejsi moje studentka. A hlavně jsi tady jako osobní strážkyně, ne jako učitelka. I když nám teď pomáháš s Belikovem"Skousnu si spodní ret: "Já vím, ale jsem strážkyně, a pokud vím, vztahy mezi dhampýry se neschvaluji." No dobře tohle už přeháním, ale prostě mě to zaskočilo. Nevím, co mám dělat."Rose, Rose. Tohle ti kdo napovídal? Nedoporučuje se chránit Moroje dvěma dhampýry, kteří jsou pár, ale kdo s kým chodí, se nezakazuje.""Ale vážně, já si nejsem jistá, že je to..." začnu, ale nedokončím to, protože on přitiskne své rty na mé."Rose nemysli a nech se pouze vést na stejné vlně se mnou. Už od prvního okamžiku, co jsem tě uviděl vystupovat z auta, jsem věděl, že aspoň jednou tě musím políbit."Nevím co říct."Arture," vydechnu, ale on mi položí prsty na ústa.Vezme jednu jahodu z misky na stole. On ji nesní ani nevsune do mých úst, pouze přejíždí jahodou po mých rtech. Neustále mi sleduje oči a hypnotizuje moje rty."Rose," hrubým a přesto zvonivým hlasem řekne mé jméno. Po chvilce se ke mně nakloní a jahůdkou spojí naše rty.Zahledím se na něj a polknu. Když mi přejede jahodou po rtech, povzdechnu si. Kousnu si do jahody a políbím ho.Bože co to dělám?!Po chvilce se ode mě vzdálí a kouká mi do očí. Usměje se a pohladí mě po tváři."Nejenže jsi překrásná, ale tvoje rty jsou to nejsladší, co jsem kdy ochutnal."Kouknu se na něj a začervenám se. "Děkuju. Já ... Arture, myslím, že tohle nepůjde." Nezní to moc přesvědčivě, alespoň pro něj ne."Vždy to jde, pokud chceme."Podívám se mu do očí a vzdychnu. "Já vím, ale co budou říkat ostatní? Vždyť si o patnáct let starší. Nechci, aby to na tebe mělo nějaký špatný dopad." Už to zase dělám. Tohle jsem přesně řekla Andrému, tedy kromě toho věku."Má překrásná Rose, mě nezajímají lidi a to, co si o tom řeknou. Mě zajímáš ty. A ty jsi ta nejodvážnější, nejsilnější a nejkrásnější žena, kterou jsem v životě viděl." Prsty mi přejede něžně po paži. "A já klidně půjdu proti celému světu za jednu minutu strávenou v tvé společnosti."Usměju se a nakloním se k němu. Svými rty mu přejedu přes jeho a jemně ho políbím. Možná je načase pohnout se dál."Tak když jsme předběhli s dezertem, co říkáš na večeří? Doufám, že máš hlad."Začervenala jsem se. "Popravdě, já mám vždycky hlad.""Tak to jsem upřímně rád." Vstane a naservíruje mi plov. Nedávno jsem se dozvěděla, že to je podobné jako rizoto. Ale tady a dnes to je naservírované na talíři s bordovým lemováním a překrásně ozdobené. Když sním celou porci, podívám se na něho s úsměvem."Chutnalo ti, Rose?" zeptá se."Je to velice dobré," usměju se na něj. "Nevěděla jsem, že vaříš." Dobírám si ho."V dnešní době je to potřeba," usměje se na mě zpátky."Ted jestli dovolíš, bych tě doprovodil zpátky k pokoji," nejistě čeká na moji odpověďPřikývnu. "Ok," zaculím se a zvednu se. "No, děkuju ti za večeři a za pěkný večer."Kráčíme nocí a na nebi nám svítí měsíc a hvězdi, kteří nám ozařují cestu zpátky. Po dlouhé době už stojíme před mými dveřmi. Chytne moji ruku do svých a políbí mě do dlaně."Rose, děkuji," zašeptá. "Doufám, že přijmeš moje příští pozvání," dívá se mi do očí. Já přikývnu, a mlčky se nahne a spojí naše rty v krátký polibek. "Dobrou noc, Rose""Dobrou noc," rozloučím se s ním a vejdu do svého pokoje.Možná jsem teď udělala chybu, ale nějak je mi to jedno.