VA Naruby 1

17. Láska ubijí

DIMITRIE

Už to dále nemůžu vydržet v její společnosti je to jako kdyby mě samotný magnet, nutil být v její přítomnosti. Jsme blízko a naše rty se skoro políbí. Musím být s ní je pro mě jako vzduch."Dimitriji prosím přestaň. Prosím." řekne mi a přitom si skousne spodní ret. Zadívám se na ní a ještě blíže se k ní přiblížím."Ne" odpovím tajemně ze zastřeným hlasem a dívám se jí do očí jako by chtěl nahlédnou do její duše.Najednou uhne mému pohledu a zadívá se do země. "Proč to děláš?" Optá se náhle."Nedokážu to pořádně vysvětlit, prostě cítím, že to tak má být. Jen když si vedle mě rozbuší se mi srdce a začnou se mi klepat kolena. A když jsme se políbili tehdy v tělocvičně. Viděl sem snad ohňostroj všech barev." Zadívám se jí do očí a čekám, co na to řekne. Nikdy sem nebyl dobry v citovém mluvení."To je špatně." Řekne jen a kroutí hlavou v nesouhlasu."Sakra Rose, vždy musíš všechno dělat správně?" odpovím trochu zuboženě a odstoupím od ní. "Dobře jestli to není správné. Tak to nechám být. A budu se ti stranit. Ale nezapomeň, já svému srdci nemůžu poroučet, co chce a co nechce, jestli ty ano. Tak ti závidím." Osočím se na ní a pomalu se k ní otočím zády."Dimitriji pochop, že tohle nejde, sem starší než ty. Já sem..." nedořekne to, protože se jí zadrhne hlas. "Máš na víc než tohle. Bude s tebe úžasný strážce, nesmíš se nechat ničím rozptylovat.""Rose a to co říkáš, neříkáš mě, ale sobě. A že jsi starší, jen o pár let. A ani to nejde vidět. Vždy sem vypadal vyspělejší. A že mám na víc. Ty jsi to, co chci nejvíc." Otočím se zpátky na ní"Ale máš pravdu, jak si přeješ. Nechám tě, aby sis mohla ujasnit, co vlastně chceš." S těmi slovy odcházím, a mířím rovnou do tělocvičny, potřebuju tu energii vybít ze sebe. Ona mě ničí a ani o tom neví. Jen když sem s ní chci jí popadnout a líbat, do skonaní světa. Probouzet se vedle ní a nikdy nevstát z postele. Nikdy sem tohle nezažil. Nikdo mě takhle nepřitahoval.

ROSE:Rose a to co říkáš, neříkáš mě, ale sobě. A že jsi starší, jen o pár let. A ani to nejde vidět. Vždy jsem vypadal vyspělejší. A že mám na víc. Ty jsi to co chci nejvíc." otočí se zpátky ke mně. "Ale máš pravdu, jak si přeješ. Nechám tě, aby sis mohla ujasnit, co vlastně chceš." S tím se otočí a odchází ode mne co nejdále.Stojím tam a koukám se za ním. Sem otupěla a slzy mi začnou téct po tvářích. Setřu je rukou a rozeběhnu se k mému pokoji. Chvíli zápasím se zámkem, ale nakonec se mi ho podaří odemknout a zavřu se u sebe v pokoji. Po tvářích mi tečou potoky slz. Vezmu si do ruky fotku s Andrém a jeho medailon co mi dal."Proč!!" vykřiknu. "Proč si mě opustil."Z koupelny vyjde Lissa a já odvrátím hlavu na druhou stranu, aby neviděla moje slzy. "Rose děje se něco?" Zeptá se a pohledem sjede na fotku Andrého."Nic." Sdělím jen a utřu si slzy z mé tváře."Nelži Rose, vidím to na tobě." Vysloví zmučeně."Vážně nic Liss. Nedělej si starosti." řeknu jí. Má svých starostí dost, a já jí přece nebudu přidělávat další semnou a mými vztahy."Rose." Zašeptá a přisedne si ke mně na postel. "Vždy si mi říkala, že až budu mít problémy, mám přijít za tebou, a to samé ti říkám i já, i kdybych ti nemohla pomoct, aspoň si tě poslechnu a tobě se uleví. Musíš to ze sebe dostat. A já přísahám, že to nikomu neřeknu." Naléhá na mě a jemně mě hladí po zádech."Lisso tohle je něco s čím se musím vypořádat sama." řeknu jen, ale nejsem si tím moc jista."Rose, ale když mi to jen řekneš a my si o tom promluvíme, nic se nestane, jen ti to pomůže. Sama si chtěla, abych se ti svěřovala se vším tak mě nenuť přehodnotit názor." Povím už trochu nesmlouvavě a přece s lehkou dětskou naivitou.Zadívám se na ní a usměju se. "Jde o to, že se mi všechno hroutí jako domeček z karet. Jsem uvězněna mezi třemi balvany a nevím jak se z nich dostat." řeknu popravdě a zavřu při těch slovech oči."Budu hádat ty tři balvany jsou muži?" Optá se Lissa a kouká se mi do očí."Jo přesně tak." Podívám se na ni. "Zamotala sem se do toho ani nevím jak. Vždyť přece nechci nic zvláštního, jen mít normální strážcovský život, copak je to tak hrozné?""Rose řekni mi jeden z nich je André a pak Arthur že ano? Ale třetí? To nevím."Kouknu se na ní. "No myslím, že to nechceš vědět.""Rose jsi moje nejlepší kamarádka, jsi jako moje sestra, kterou sem nikdy neměla. O tobě budu chtít vždycky všechno vědět. Vždy budu na tvé straně ať se děje co se děje." Prozradí mi a já sem za to ráda.Vzhlédnu na ní. "Fajn, ale slib, že mě nebudeš soudit." Sdělím a dívám se na její tvář, na kterém se mihne zmatek. "Je to totiž trochu choulostivé.""Rose vždycky tu budu pro tebe, za jakékoliv situace." Odpoví klidně."Fajn. Víš, jak sem přijala ty tréninky Dimitrije?" Optám se a čekám."No trochu vím, slyšela sem se bavit Ivana s Christianem, že dáváš pěkně do těla Dimitrimu. Ale ten kluk má tělo. Máš štěstí Rose." Naznačí a trochu se začervená."Bože Lisso." vykřiknu ve frustraci. "Ještě ty začínej." Dořeknu a protočím oči."Jak bože vždyť je to pravda je úplně k nakousnutí. A je takový zvláštní. Teda, už dříve jsem si všimla, ale na tebe kouká tak zvláštně. A neříkej, že tobě se nelíbí. On se musí líbit snad všem." Vysloví Lissa ze smíchem."Lisso!!" vykřiknu. "Sakra je to můj student, nemůžu o něm přemýšlet takhle.""Rose, i kdyby co jako? A ty nejsi zdejší učitelka, takže on není teoreticky tvůj student. A hlavně jsi jenom žena. Ale to jsme trochu odbočili. Kdo je ten třetí balvan Rose?" Otáže se Lissa, a mě se zadrhne hlas.Snažím se jí to říct, ale nějak nemam slov. "Noo víš.. Lisso. Ono totiž se tak trochu něco stalo." Začnu a nervózně si skousnu spodní ret."A co?" Zeptá se jednoduše."No totiž...mám takový pocit." snažím se ze sebe vysoukat. "Že už dále nemůžu Dimitrije trénovat." Vysoukám ze sebe, jakoby země spadne obrovský balvan, že sem tohle řekla."Rose co se děje, on ti něco udělal?"Skousnu si spodní ret. "No spíš já sem něco udělala.""Rose a co prosím tě Leze to z tebe jak z chlupaté deky.""Fajn."Odpovím. "Prostě sem to jednou v tělocvičně psychicky nezvládla..ztratila sem kontrolu a zhroutila se, a pak přišel Dimitrij a já.. on.. vlastně my.." Sakra najednou si připadám jako ten největší puberťák, bože kam sem se to dostala?Lissa sedí už naproti mě a hltá každé mé slovo."Bože Rose co." výskne nedočkavosti a pak si rychle překryje pusu rukou a omluvě se usměje."Prostě mě políbil." Vyhrknu rychle a't už to mám za sebou. "Ale mám takový pocit, že jeho pocity pro mě, jsou daleko větší po tom, jak se začal chovat.""Hm to je zajímavé," řekne. "Teď už chápu tvé reakce na něho poslední dobou." odpoví a zamyšleně se podívá mimo. "Rose řekni mi, co cítíš ty?"Podívám se mimo, nasaju vzduch a rozhodím rukama. "Já nevím. Nevím, nevím, co mám cítit Lisso. Já prostě sem mimo, a nevím už ani kdo sem já!"Pohladí mě po hlavě a vezme moje ruce do svých. "Rose co se stalo, že si přišla vystresovaná do pokoje?""Já...Chtěla jsem vědět co se s ním děje, a proč se v tom pokoji tvářil jako bych mu nejvíc ublížila, když sem se zmínila o Arturovi... Jde o to, že prý ke mně začíná něco cítit a je zmatený, ale já.." Neuvědomím si to, ale zase mě začnou téct slzy po tváři. "Já to už nemůžu cítit." Prozradím a rozpláču se."Rose a jsi si jistá, že to nemůžeš cítit. Řekni mi, co cítíš, když si s ním? Nebo když tě políbil. Co jsi v té dané chvíli cítila?""Já...cítila se otupěle. Já najednou sem byla jako by v tranzu, a cítila několik jisker skrz moje tělo a stydím se za to." Vzlyknu a utřu si sopel."Stydíš, to nechápu a proč?" odpoví a nechápavě zakroutí hlavou, až jí spadnou její světlé pramínky na ramena."Já.." Zašeptám. "Nevím proč, ale dneska když se mi díval do očí měla sem pocit, že když se mě dotkne je to daleko lepší než tvůj bratr André.. a to je špatné... Podvedla jsem ho." podívám se dolů a žmoulám mokrý kapesník.Lissa se tiše zasměje. Položila mi jednu ruku na líce a druhou mi zvedne bradu, abych se jí dívala do očí. "Rose nikoho si nepodvedla. Vím, že si mého bratra milovala, ale on je mrtvý a neexistuje žádná možnost, aby ožil. Ty musíš jít dál. A já jsem ráda, že tohle cítíš, protože už nechci vidět, jak se trápíš. Nikdo nemůže vrátit čas zpátky. A tohle byl osud. A ten ti dává novou příležitost. Tak prosím rozmysli, jestli si necháš vyfouknout další možnost na štěstí. Teď tě nechám, máš o čem přemýšlet." Řekne a přitom se zvedne a odejde z místnosti. Dívám se na ní v naprostém šoku.Sakra to snad nemůže myslet vážně? Bože můj, co budu dělat? Zeptám se sama sebe v duchu.