VA Naruby 1

9. Začátek cesty

DIMITRIE:

Je ráno Molnijského času a já konečně stávám na svůj druhý oficiální trénink. Dnes se budu snažit.Myslím, že je už na čase. Rychle se umyju a vyběhnu vstříc svému osudu, je ještě brzo. Skoro dvacet minut před tím, než mám skutečně dorazit. Co ale teď dělat? Vím, půjdu si zaběhat ty kolečka jako minule. Určitě by mě zase na ně poslala.Když dobíhám poslední právě na čas, z dálky vidím kráčet ji. Zadívám se na ni a na tváři se jí mihne nepatrný úsměv. Jen na okamžik, pak ho nahradí kamenným výrazem strážce, který nosí skoro pořád.Doběhnu až k ní."Dobré ráno strážkyně Mazurová," pronesu a vcházím za ní do tělocvičny."Dobré ráno. Tři série cvičení stokrát," řekne mi a posadí se na žíněnku na druhé straně tělocvičny.Zamířím k žebřinám a protáhnout si všechny svaly. Prostě to musím říct."Strážkyně Mazurová?" Protahuju se a čekám na její odpověď."Ano?" otočí se na mě. Dneska vypadá nějak unaveně."Já chtěl jsem vám poděkovat za to, co jste pro mě udělala." Sleduju, jak se v jejích očích zalesknou jiskřičky pobavení a úlevy, že jsem dostal rozum."To nic nebylo," usměje se. "Byla by škoda plýtvat tvým talentem," prozradí a začne něco připravovat. Nevím proč, ale připadá mi unavená."Právě, že je." Musím jí oponovat, to bych prostě nebyl já. "Kdyby, jim všem, jak tvrdí, záleželo na všech, aspoň by nám to řekli, ale vy jste zatím jediná, která to řekla. A na plnou hubu jak se říká." Při těchto slovech se trochu zapotím, jelikož dělám sedy lehy a těžko se u toho mluví.Najednou se začne nekontrolovatelně smát a její maska strážce spadne."To stačí," pronese. "Přejdi k figurínám." Rozkáže, ale pořád se usmívá a já jsem za to rád. Je úplně jiná, když se směje."Ale... ale já se vám tady omlouvám, ještě lichotím a vy se mi na oplátku smějete," pokárám ji pobaveným a veselým tónem, když jdu za ní k figurínám.Podívá se na mě a vyndá stříbrný kůl zpod opasku.A hodí mi ho."Předveď, co umíš," vyzve mě pobaveně.Chytnu kůl, ale pak mi dojde, že jsme se s ním ještě neučili zacházet.Zadívám se na ni smutkem v očích."Používat kůly se budeme učit až na začátku druhého pololetí," sdělím jí a připadám si jak největší mamlas, který nic neumí."Fajn, tak jinak. Ukaž mi, kde bys probodnul srdce?" Zeptá se a já si ukážu na hrudník. "Na figuríně!" zasténá.Ukážu na místo, kde je srdce."Procvičíme si spolu anatomii," zašklebí se pobaveně. "Co chrání srdce?" Optá se a zadívá se na mě s lehkým úsměvem."Hrudní koš." Čekám, co řekne, dál. Zase takový idiot nejsem."Správně. Co myslíš, pod kterým žebrem půjde nejsnáze probodnout srdce?" Já chvíli přemýšlím, ale nic mě nenapadá. Tak mlčím. "Pojď," vyzve mě k figuríně znova. "Prohmatej si ta žebra, abys věděl. A udělej to zepředu, i zezadu." Dělám přesně to, co po mě chce. Když je vše hotové, podívám se na ni. "Dobře takže?" povytáhne obočí."Nevím," vzdychnu a sklopím zrak k zemi."To nevadí. Pojď, naučím tě bojové techniky s kůlem." Prozradí mi a já k ní celý natěšený jdu. Když jde přede mnou, nelze si nevšimnout, že má opravdu, ale opravdu pěkné pozadí!Sakra¨, na co to zase myslím?! Protřepu hlavou a zabodnu se jí do očí, když dojdeme k žíněnce. Podívá se mi do očí a usměje se na mě."Chytni kůl pevně a hlavně se mě snaž nezabít," požádá a ve vteřině na mě zaútočí. Božínku, ta je rychlá! Ani jsem nemrkl a jsem na zemi. Když zjistí, že ho bohužel mám jen na okrasu a moc bych s ním nedokázal zaútočit, přejdeme na výuku.Už asi hodinu mi ukazuje, jak se útočí nejlépe s kůlem a pak si to vyzkouším. Je fakt dobrá, každý můj pokus jí zasadit ránu vykryje nebo mi to znesnadní. Když mě po několikátém pokusu přišpendlí na zem svým tělem, začínám být zoufalý, ale jedno jsem zjistil. Její oblíbené slovo za dnešek. Zase jsem na zemi, sakra.Zadívá se mi do očí."Mrtvý," zasyčí a pořád leží na mě. Koukáme si do očí, když se zvedne a rozkáže: "Znova."Tentokrát bez kůlu a bojujeme dlouho, dokonce se mi povede ji několikrát zasáhnout.Najednou celý ztuhnu a pohltí mě Ivanův strach, vtáhne mě opět neúmyslně do své hlavy a já vidím před sebou královské Moroje jak na něho házejí kamínky a něco křičí...Do reality v tělocvičně mě vrací Rose, když se mnou klepe."Dimitriji, Dimitriji, co se děje?" huláká na mě starostlivě. Zamrkám očima a bez sebemenšího slova vyběhnu a mířím si to na konec kampusu. Rose běží za mnou a křičí: "Dimitriji, kam běžíš?! Co se děje?" V běhnu do cihelny a tam najdu všechny Moroje a Ivana, jak se krčí v koutě. Jak mě Ivan uvidí, postaví se a přeběhne ke mně."Co se tady kurva děje?" Jak mě pár královských uvidí, začínají se rozutíkat. Vědí, že se mě musí bát, jsem nejlepší novic ve škole. "Čekám!" Naznačím naštvaně a dívám se na všechny dokola. Do té doby přiběhne Rose a rozhlíží se okolo. Zadívá se na vystrašeného Ivana a přeběhne k němu, zkontroluje ho, jestli je v pořádku. Cítím, jak moje temnota sílí, a já se za chvíli neudržím.Když v tom se ozve Oliver Voda."No co, potřebovali jsme ho do party a tímhle musel projít každý. Chceme vědět, co všechno ten éter umí," domluví Oliver a já vybouchnu."Ty zmrde, ještě jednou se ho dotkneš, tak uvidíš ten cirkus!" A pomalými kroky jdu k němu, když mě někdo popadne za ruku a trhne k sobě."Uklidni se," řekne mi melodický hlas. Hned se uklidním a podívám na ni. "Běžte na ošetřovnu, já se tady o to postarám" Přikývnu a odcházím s Ivanem pryč. Pořád mám ale chuť se tam vrátit a někomu pořádně zmalovat obličej."Ivane, jsi v pořádku? Bolí tě něco?" starám se.Zvedne ke mně oči, kterýma se ještě před chvílí zarýval do země. Jsem v pohodě." Moc přesvědčivě to nezní."Ivane, sakra. Jak ses tam k nim dostal?" mluvím naštvaným tónem a ta slova cedím skrz zuby. Ještě stále se mnou cloumá temnota."Já vlastně ani nevím. Byl jsem s Christianem a Lissou, ale Lisse se udělalo špatně tak ji Christian odvedl na ošetřovnu a já šel dál, ale pak se tam objevili oni."Vím, že mi neříká celou pravdu, ale teď to z něho tahat rozhodně nebudu."Kruci! Dobře, vím, že mi neříkáš celou pravdu, ale pro dnešek to nechám být. A teď pojď. Půjdeme na ošetřovnu. A myslím, že tam narazíme na ty hrdličky." Zasměju se a Ivan na mě nechápavě zadívá.Kouknu na něho. "Co je? Nedívej se na mě tak. Myslím Lissu a Christana," vysvětlím a opět sleduju cestu před sebou. V dálce uvidím Taschu."Sakra!" zanadávám a už tahám Ivana jinou cestou, abych se jí vyhnul. Ivan se rozesměje: "Jí se nemůžeš vyhýbat napořád," směje se."Já vím, ale pokusit se musím," odpovím nasupeně. Konečně jsme došli na ošetřovnu, ale Christian a Lissa už tam nebyli.Kam jen šli?Ivana sestřička zkontrolovala a kromě pár pohmožděnin mu není nic vážného. Odejdeme na náš pokoj, kde strávíme zbytek dne...