VA Naruby 1

18. Nečekaný problém

ROSE:

Dívám se na Lissu, jak vychází z pokoje. Má pravdu ve všem co řekla. Vážně něco začínám k Dimitrijovi cítit, ale k čemu by to bylo? Za pár měsíců dodělá školu, dostane přidělení a odejde. A Lisse a já, se vrátíme zpátky k její rodině.Neexistuje žádná naděje, jak by to mohlo fungovat. Povzdechnu si a podívám se na fotku Andrého. Dám jí zase na stolek. Popadnu bundu a jdu se projít.Potřebuju na vzduch. Potřebuju konečně klid. A jediné místo, kde ho najdu, je kostel. Tady mají jen takovou menší kapli, ale pěknou. Vejdu dovnitř a sednu si do zadní lavice. A skloním hlavu, a začnu přemýšlet znova."Kéž by si tady byl semnou." řeknu nahlas. "Vždycky si říkal, že do všeho se vrhám po hlavě a nevím, co dělám. A víš co?" Zasměju se. "Měl si pravdu." Usměju se a stisknu medailon v ruce. "Ale já to vyřeším, slibuju."Sedím tam několik hodin. Venku už slunce na obzoru a já se konečně zvednu a jdu ven z kostela. Musím říct, že mi to hodně pomohlo. Od té nehody sem v kostele každou chvíli, když potřebuju pomoct.Vyjdu ven z kostela a procházím kampusem k naší koleji, když si všimnu někoho stát za budovou. Vydám se tam a jdu zjistit, kdo se to tam schovává."Je tu někdo?" Dotážu se a hádám, že to bude nějaký student."Ale, ale kdopak se sem přišel podívat" Vysloví a vyleze ze stínu budovy.Podívám se na toho člověka. "Arture?" Poptám se nejistě. "Co tady děláš? Myslela sem, že všichni už spí." zeptám se a svírám v ruce svůj medailon."Myslela jsi špatně," zavrčí na mě. "Sem tady hlavní strážce kampusu, musím chodit jako poslední spát a zkontrolovat všechno. Ale jsem rád, že jsem tě tady potkal," řekne a v očích se mu zlomyslně zajiskří.Mám takový pocit, že tohle dopadne špatně, ale na druhou stranu sem ráda, že sem ho tu potkala, aspoň si můžeme v klidu promluvit beze svědku."No vlastně je to jedno, ale taky sem ráda, že jsem tě potkala. Musíme si promluvit." Řeknu mu neurčitě. A on se jen usměje."Tak to jsem rád" zasměje se a mě přejede mráz po zádech."Prosím" ukáže rukou, abych šla s ním tímhle směrem. Vede nás k opuštěné základně v lese.Kouknu se za ním. Moc se mi to nelíbí, ale co můžu ztratit, když s ním půjdu? Vzdychnu a vydám se za ním. Musím tedy říct, že cestu zde dlouho neupravovali, je to docela blbá cesta plná křoví. Dojdeme k staré základně. No základně spíš taková stará skoro rozpadnutá chata, a kolem dokola není nic. "Arture. Můžeš se zastavit." Optám se a pohlédnu na něj, když se na mě otočí."Nebudeme to dál protahovat. My dva jsme nebyli dobrý nápad. Je mi to moc líto, ale mezi námi nic není a nic nebude." Dořeknu a čekám na jeho reakci.Zadívá se na mě a přimračí se. "Tohle si neměla říkat." rychle se ke mně dostane ani nepostřehnu a uhodí mě do hlavy. Poslední co cítím a vidím je tupá bolest hlavy a blížící se tma.Nevím, jak dlouho to bylo, možná měsíce, roky, dny nebo hodiny, ale všechno co vidím je pouze tma.Probouzím se a do očí mě udeří ostré světlo. "A šípková růženka se probudila." Poví jeho hlas se smíchem. "CO?" Zeptám se sama sebe a otočím se na Artura. Chci něco říct, ale nemůžu pohnout rukama.Podívám se dolů a vidím, že sem svázaná na židli. "Zatraceně!! Arture co to má znamenat!!" Vykřiknu na něj zlostně."Ale to dobře víš, co bych chtěl, a křič si, jak chceš, stejně tě nikdo tady neuslyší." Sdělí a přijde ke mně blíže, "a teď si vyberu malý dárek." Dořekne a zadívá se mi do očí, chytne surově mou tvář a chce mě políbit, ale já ucuknu a flusnu na něho.Rozesměje se a přilítne mi taková facka, že se bojím, aby mi neupadla hlava."Tímhle si nepomůžeš, stejně budeš moje," zasměje tak hlasitě a strašidelně, že mi přejíždí mráz po zádech. Já věděla, že nemám s ním nikam chodit.Chytne znova mou tvář silně a strčí mi jazyk do úst. Když to konečně vykoná, odlepí se a rozesměje se na mě.Konečně odchází a chce zamknout za sebou mříže, ale ještě se na mě zadívá. "Rozmysli si to, ty chudinko" řekne a odchází z místnosti.Koukám za ním docela vyděšeně. Proboha do čeho sem se to dostala. Pomyslím si."Arture!! Co tím chceš získat, okamžitě mě rozvaž a pust mě!!!!" křičím z pln plic, ale je mi to houby platné. Koukám se okolo, ale nic tu není co by mě pomohlo. Super nakonec tu umřu kvůli jednomu bláznivému idiotovi.Neměla sem s ním nikam chodit. Ne jinak Neměla sem s ním začít chodit. Kdyby mě viděl André, tak by mi vynadal za to co dělám. Lissa měla pravdu, měla sem poslouchat své srdce a jít si promluvit s Dimitrijem. Jo Dimitrij, jestli to takhle půjde dál tak umřu dřív, než mu řeknu, že mé city k němu jsou stejné, jako ty jeho tedy aspoň myslím. Ne určitě to vím, ale třeba je to tak lepší, že to neví.Povzdechnu si a rozkoukám se po svém dočasném vězení, nikde nic jen jedno malé okno, ve kterém vidím stromy a udržovanou zahradu. Sedím takhle už několik hodin a stále se dívám na ten jeden a stejný obrázek zahrady. Když uslyším cvaknutí zámku a těžké kroky, které se přibližují."Nesu ti večeři zlato," řekne radostně Arthur a odemkne celu. Zadívá se na mě. "No myslím, že tě budu muset nakrmit, jsi ještě moc silná a mohla bys mi utéct." Prozradí se smíchem.Odfrknu si a kouknu se na něj. "Raději tu chcípnu, než abych si vzala něco od takového parchanta jako si ty!!" Plivnu po něm. Nechápu, co sem na něm viděla. Jak sem mohla být tak pitomá, a naletět takovému idiotovi."A víš co? Nejsi nic jiného než ubožák, který nedokáže nic získat po dobrém, tak přistupuje k násilí a víš co? Raději bych umřela, než abych tě nechala se mi dotknout." Zaječím na něho chladně.Dojde pomalými kroky až k oknu a zadívá se na zahradu před sebou. "Já, ale nejsem zlý, jen si chci vydobýt místo v tvém srdci, jen silnější má právo na lásku a ty taková žena musí být zkrocena." řekne a švihne na mě pohled.Přichází zpět ke mně a pohladí mě po tváří. "Ale tímhle to jenom začíná, ty si ještě rozmyslíš a můžeš žadonit, abych ti přinesl jídlo." Prozradí a opět odchází z místnosti, zamkne celu a zmizí za dveřmi, které cvaknou. A opět zůstávám v místnosti sama.