VA Naruby 1

13. Sen nebo realita?

Rose:

Ležím ve své posteli a koukám na strop. Mám toho už plné zuby. Ten noční výlet za Arturem mu ukázat, že nejsem malá holka na kterou musí řvat a hlídat jí nevyšel moc dobře. Poté co semnou mrštil proti zdi a na postel jsem schytala pár modřin po těle a jednu na tváři. Vážně super ještě, že Lissa spala, když jsem přišla. Dala jsem si hodně horkou sprchu a zalezla do postele. Jakmile mi padla hlava na polštář usnula jsem.Jsem v posilovně a čekám až se Dimitrie konečně uráčí přijít. Samozřejmě jako každý den pozdě. Už mě to nemůže překvapit. Vidím jak běží do dveří a ušklíbne se na mě. "Pozdě. 20 kol." řeknu a on se jen zašklebí a rozeběhne se. Podívám se za ním a usměju se. Asi po 10 minutách přiběhne zpátky udýchaný."Zpět Rose " huláká na mě už od hřiště."Skvěle." Usměju se na něho. "Jdeme bojovat." přejdu k žíněnkám a čekám."Oky douky" odpoví jen.Začneme spolu bojovat a musím říct, že mu to konečně začíná jít v jedné sekundě mě najednou podrazí nohy a já letím po zadech dolů, ale ještě stihnu ho chytit za rukáv, takže spadne přímo na mě.Zandá mi upadnutý pramen vlasu za ucho a krásně se na mě usměje. "Víš, když se usmíváš, že ti to sluší mnohem víc?" zeptá se mě.Usměju se a podívám se na něj. "Víš, že by si tohle neměl říkat." Usměju se znovu a trochu zvednu hlavu a skousnu si spodní ret."Já vím, ale už se nemůžu držet dál" dořekne a přiblíží hlavu trochu níže k mě, a upřeně se mi dívá do očíPovzdechnu si. No dobře není to tak lehké, jak to vypadalo na začátku, ale co můžu dělat? Bože do čeho jsem se to dostala? Podívám se na jeho rty a pak do jeho hnědých očí. "Já taky ne." řeknu a těmito třemi slovy překonám hranici, která nás dělí.Přitisknu své rty na ty jeho a začnu ho líbat.Wou.... Tohle je snad ten nejlepší a nejsladší polibek ze všech. Nevím přesně čím to je, ale cítím tisíce jisker prosakujících přes mojí kůži, a chci víc. Zapřu se trochu a překulím se, takže teď sem na něm zase já. Ďábelsky se usměju."Rose" zašeptá zastřeným hlasem a chytne mou hlavu do svých dlaní."Ale můžeme."odpoví pouze a překulí mě zase pod něho. "Chci tě" zašeptá mi tak svůdně, že mi tělem projede mráz. Skloní hlavu a chce mě znova políbit. Když se najednou dostanu do tmy a já se rychle posadím na posteli.Lapám po dechu a jsem zpocená. "Bože můj." prohrábnu si rukou vlasy. Tohle byl snad ten nejhorší sen, co se mi zdál. Sakra co to bylo? Podívám se na hodiny 6:30 no super, za půl hodiny mám být v tělocvičně. Ale předtím si musím dát pořádnou sprchu a zklidnit se, takhle to dále nejde.Jdu do sprchy a pustím na sebe vařící vodu. Potřebuju trochu uvolnit svaly. Jsem v poslední době cela ztuhlá, málo spím a nemám vůbec chuť k jídlu, a vůbec nevím, čím to je. Oblíknu si tričko s dlouhým rukávem a dlouhé kalhoty, abych zakryla modřiny od Artura a make-upem zakryju modřinu na tváři, sice špatně, ale aspoň něco ale nepochybuju o tom, že si toho někdo dozajista všimne.Běžím do tělocvičny a poprvé v životě o 5 min pozdě, ale čeká mě příjemné překvapení Dimitrie se opírá o dveře tělocvičny a když mě zahlídne, ďábelsky mu zajiskří v očích."Ahoj Rose, dej si 20 koleček přišla jsi pozdě:" řekne ze smíchem v hlasePodívám se na něj a zasměju se. "Hele myslím, že takhle to nefunguje." Odpovím mu. "Cože tak brzo? Vždycky o několik minut pozdě a teď?" zeptám se zvědavě."No tak pojď, ty moje vílo" zachechtá se svoji větě. Pak zpozorní a otočí se, málem do něho narazím. Stojíme kousek od sebe a já musím trochu zvednou hlavu, protože je vyšší. Zvedne koutek rtu a usměje se polovičním úsměvem. "Tak co budeme dělat, Hvězdičko dneska?"Zadávám se na něj trochu zvláštně. "Hvězdičko?" řeknu. Ten sen mi dneska dal, že nemůžu normálně uvažovat sakra co to semnou je?"No jistě, že hvězdička, slunce často nevidíme, ale hvězdy září jako ty i když..," zvážní a cestou si mě prohlédne. "Nechceš mi říct Rose co to máš na tváři?" Lehce se dotkne modřiny, kterou mám schovanou.Uhnu pohledem a ustoupím od něho. "To nic není, uklouzla jsem ráno ve vaně." Řeknu rychle."No půjdeme, nemáme celý den na vybavování." řeknu se svojí strážnou maskou a odemknu dveře."Dej si 10 kol a pak se vrat." Řeknu, ale neotočím se k němu."Rose nemusíš mi lhát." vysloví a odběhne splnit těch 10 kol.Povzdechnu si. Tohle se nemělo stát, teď to bude vědět celá škola. No super. Ty tomu dáváš Rose, ty tomu dáváš. Povzdechnu si a opřu se hlavou o zeď, mam toho už plné zuby. Potřebuju to ze sebe nějak dostat, nějak se vybít a tak z ničeho nic přejdu k boxovacímu pytli a začnu do něj bušit.Samozřejmě bez rukavic. Když zemřel André, zjistila jsem, že fyzická bolest dokáže ulevit té duševní. Přidávám na síle a buším do boxovacího pytle ani jsem si nevšimla, že mi po tváři tečou slzy."Jsem zpět hvězdičko a."zmlkne v půli věty a zadívá se na mě v šoku. "Proboha co to děláš?" Přiběhne ke mně a opatrně vezme moje ruky do svých. "To potřebuje vyčistit. Jsi se zbláznila? Sedni si a počkej na mě." Rozkáže mi a rozběhne se do šatny pro lékárničku.Sednu si na zem a vlasy, které mám perfektně svázané do culíku, se mi rozpustí. Opřu se o zeď začnu se nekontrolovatelně třást. Všechno je to zase zpátky. Tyhle stavy jsem měla, když André zemřel. To byl důvod proč Můj otec a otec Lissy doporučil nám oběma změnu prostředí. Jo jenomže to nepomohlo."Rose," zašeptá bolestně a zadívá se mi upřímně do očí. To bude v pořádku. Vezme mou pravou ruku do své dlaně a pomalinku přejíždí vatovým tamponkem s dezinfekcí po mých kloubech, pak to obváže a tohle zopakuje i s druhou rukou.Když jsou obě hotově, zandá mi neposlušné vlasy za ucho a pohladí mě po tváři. "Už je to v pořádku". ZašeptáPomalu a jemně mě vezme do náručí. "šššš, všechno bude v pořádku." zašeptá mi uklidňující slova a hladí mě po hlavě a zadech.Tak tohle jsem prostě nezvládla. Poslední člověk, před kterým potřebuju být silná a spíš ho napravit a dát mu sílu stát se dobrým strážcem ukážu svojí slabost. Bezva Rose. Ale je fakt, že najednou ze mě všechen stres padá a všechno je najednou lehčí.Podívám se mu do očí. Mám takový pocit, že na mě má uklidňující účinky. Několik minut se mu dívám do očí a pak se začne naklánět dolů. Bože tohle bude asi ten největší průšvih v mém životě. To přece nejde, je jen student a já jsem strážce a ještě ke všemu jeho mentorka. A navíc tady kde nás každý může vidět. Je to špatně, zlé a zvrhlé. Ale jakmile přitiskne jeho měkké rty na mé všechny pochyby jsou zapomenuty, aspoň na těchto par vteřin....