VA Naruby 1

14. Realita

DIMITRIE:

Stojím před tělocvičnou a čekám na Rose dnes je to poprvé, co jsem tady dřív. Už z dálky vidím, jak běží a mě vytane na tváří samolibý úsměv. Konečně ke mně přiběhne a já si to prostě nemůžu odpustit. "Ahoj Rose, dej si 20 koleček, přišla jsi pozdě:" řeknu se smíchem. A zahledím se na ní. Kouká mi upřeně do očí a zasměje se krásným a uvolněným tónem, který u ní jen tak neslýchám. Jsem z toho tak okouzlen. "Hele myslím, že takhle to nefunguje." Odpoví mi. "Cože tak brzo? Vždycky o několik minut pozdě a teď?" zeptá se a já se dnes cítím velmi zvláště, jen její přítomnost na mě působí tak omračující. Zadívám se na ní."No, tak pojď ty moje vílo" zachechtám se, abych zakryl svoji nervozitu. Najednou si něco uvědomím co to má na obličeji? Zastavím se příliš rychle, protože málem do mě narazí. Stojíme v tváří a já trochu zakloním hlavu dolu protože je krásně malá. Zvedne koutek rtu a usměju se svým polovičním úsměvem. "Tak co budeme dělat, Hvězdičko dneska?"zeptám se rychle na první,abych přestal přemýšlet jaké to je líbat její rty. Bože přestaň na to myslet.Dost.Projede mě pohledem a vytrhne mě z přemýšlení její hlas. "Hvězdičko?" zeptá se. Ruce se mi začínají pořadně potit. Kdyby jen věděla. "No jistě, že hvězdička, slunce často nevidíme, ale hvězdy září jako ty i když..," zmlknu a celou si ji projedu pohledem jestli neuvidím ještě další modřiny, krom té co má na tváři.Pak se ji z vážnou tváři zadívám do očí."Nechceš mi říct Rose, co to máš na tváři?" Lehce se dotknu modřiny kterou má schovanou, aby věděla, že myslím přímo tohle. Když se ji dotknu uhne pohledem a ustoupí od mně jako kdybych byl jen další otravný komár."To nic není uklouzla jsem ráno ve vaně." Odpoví mi rychle a myslí si, že jí to sežeru?. "No půjdeme, nemáme celý den na vybavování." Otočí se ke dveřím a nasadí svůj kamenný výraz strážce a odemkne dveře. "Dej si 10 kol a pak se vrat." Zakřičí na mě za pochodu a ani se na mě neotočí."Rose nemusíš mi lhát." Vyslovím a už se nezdržuju protože nečekám, že mi odpoví se otočím a jdu běhat těch 10 koleček.Běžím po trati a neustále cítím v prstu jemné elektrizující impulsy, když jsem se zlehka dotkl její tváře. Co se děje Rose? Pomyslím si a běžím konečně poslední kolo. Od té doby co mě začala učit má kondička se skvěle zlepšila a i v boji jsem lepší a rychlejší. Konečně jsem v cíli. Ještě se zastavím a trochu po běhu protáhnu svaly aby si odpočinuli. Rozběhnu se a rozrazím dveře do tělocvičny.."Jsem zpět hvězdičko a," zmlknu v půli věty a zadívám se na ní v šoku. "proboha co to děláš." přiběhnu k ní a opatrně vezmu její ruky do svých. "To potřebuje vyčistit. Jsi se zbláznila? Sedni si a počkej na mě." rozkážu a rozběhnu se do šatny pro lékárničku. Než doběhnu do šatny ještě si ji pořádně prohlednu. Celá se třese a začínají ji téct slzy. Sakra co se děje. Tohle nevydržím.Rychle seberu lékárničku a běžím zpátky za ní."Rose" zašeptám s bolestí a zadívám se jí do očí. "To bude v pořádku." Vezmu její pravou ruku do své dlaně a pomalinku přejíždím vatovým tamponkem s dezinfekcí po jejich kloubech pak to obvážu a tohle zopakuju i s druhou rukou..Ještě chvíli ji přes zavázanou ruku jemně hladím pořád koukám na to místo, kde ji tekla krev. Když zvednu hlavu podívá se na ní a všimnu si jejich volně vlajících vlasu neodolám a promnu je v prstech následně je zandám za její ucho. Neustále se třepe,ale tohle není zimou, ale psychického rázu.Musím ji pohladit po tváři a snažit se ji trochu uklidnit. "Už je to v pořádku." Zašeptám ji abych ji nevystrašil a pomalu se k ní přiblížím. Natáhnu své ruce obmotám je kolem ní přitisknu ji k sobě a dávám ji i sobě pocit, že už bude vše v pořádku.Přejedu ji rukou po její hlavě a trochu se nakloním. ."šššš, všechno bude v pořádku." Šeptám ji do ucha a snažím se jí slovy uklidnit. A přitom ji hladím po hlavě a zádech. Kdyby jen věděla. Pomyslím si a lehce se usměju.Určitě tohle bere jako největší zradu, jsem ten kterého má učit neukazovat, že je jenom obyčejný Dhampýr s city. Po chvilce co ji držím v náručí a hladím ji po vlasech. Se konečně upokojuje a už se netřese.Což je pro mě jako velké vítězství nemůžu ji takhle vidět.. Trhá mi to srdce na dvě půlky. Najednou zvedne ke mně svou krásnou a momentálně uplakanou tvář a zadívá se mi upřeně do očí. Tak moc mě lákají její oči že si ani neuvědomím, že má hlava se pomalu naklání dolů. Perou se ve mně pocity štěstí, zmatenost, síla, bezmocnost. Nevím jestli tohle můžu je to přece moje mentorka. A je trošku starší. Ale jakmile přitisknu své rty k jejím vše mi je rázem jedno. I kdyby teď přiběhli strigoňové nebo někdo vběhnul do tělocvičny nic neexistuje krom jejich rtů.Palcem ji přejedu po tváři a ještě prohloubím náš polibek. Dnes jsem poznal to nejlepší na světe její rty a už nikdy se nechci od nich oddělit. Trvá to snad jen pár minut, když naše rty oddělí a urychleně vstane na nohy já ještě stále sedím na žíněnce a koukám na ní nahoru. Zadívá se na mě se šokovaným výrazem Nasadí hned potom masku strážce a otočí se ke mně zády. "Tohle nemůžeme." Řekne jen a rozejde se rychlím krokem ven A daleko ode mě.