VA Naruby 1

15. Já a zamilovaný?

Dimitrie:

Jdu přes celý kampus na dhampýrskou kolej z tělocvičny, potom co mě políbila, se odrhla a řekla, že tohle nemůžeme a já jsem ztracený ve svých myšlenkách. Při chůzi si vzpomenu na polibek, jako kdyby vybuchoval ohňostroj uvnitř mě. Přejedu si palcem přes dolní ret a ještě pořád cítím ten polibek. A pak prostě odešla a já zůstal stát sám v tělocvičně.Ani si neuvědomím a stojím před kolejí. Vejdu a jdu chodbou kolem vychovatelky, která ani nezvedne hlavu, aby si zkontrolovala, kdo jde.Konečně jsem před pokojem, přes pouto cítím, že Ivan je ve vnitř. Ach určitě mě bude zase zpovídat, včera jsem ho jen tak, tak ukecal, aby toho nechal, ale teď se nenechá odradit. Vejdu dovnitř. "Nazdar Ivane," pozdravím ho a posadím se na postel.On otočí hlavu a na tváři má úsměv, ale jakmile mě uvidí, úsměv mu zmizí. "Co se stalo?" řekne jen.Podívám se na něho a skloním hlavu. "Dnes jsem poprvé políbil holku" odpovím potichu a nejsem si jisty, jestli jsem udělal dobře, že mu to říkám, ale stejnak kdyby chtěl si to může přečíst u mě v hlavě.Vykulí na mě oči a rozesměje se. "Teda kámo!" Vykřikne radostně. "Už bylo na čase. Hele nic ve zlém, ale už jsme si začínali myslet, že si na opačné pohlaví." Zasměje se, ale mě tedy moc do smíchu není. Super no takže si o mě všichni myslí, že jsem na kluky. Opravdu super. To mně ještě chybělo.Ivan mě, ale dále pozoruje zkoumavým pohledem. "Tak koho pak si ulovil hm? Že by svojí učitelku hm?"Uhnu pohledem a mlčím."To si děláš srandu ne?" Rozchechtá se. Zavrčím na něho a podívám se jeho směrem. "Nech toho, to není směšný. Nevím co mám dělat," o tom co se tam stalo mu říkat nebudu, to je jenom mezi mnou a Rose."Prostě jsme se políbili a ona se pak odrhla a řekla, že tohle nemůžeme, a s kamennou tváři odešla z tělocvičny. Fakt nevím." Zvednu hlavu a zabodnu pohled do jeho očí, které teď celé září. "Prostě já jsem cítil ohňostroj s ní.Ale ona mě nikdy nebude chtít jsem pouze novic." Vydechnu a promnu si oči."Wau kámo. Ty si do ní zamilovaný ne?" Zeptá se v šoku."Já-já" zakoktám se, "já nevím," zašeptám, " jak se to pozná? Ty s tím máš zkušenosti?" Pohlédnu na něho nevinným pohledem.Ivan se jen zasměje. "No kámo ty jsi jasný a mám pocit, že jsi v tom až po uši." Usměje se na mě a ukáže mi palec nahoru. "Hele a kde bereš jistotu, že tě nechce? Myslím, že jí je naprosto jedno, jestli je to strážce nebo ne." Dořekne svojí otázku.Vjedu si rukou do vlasu a přehrábnu si je. "Nevím, proč by měla chtít mě" Dotážu se ho úzkostně."No já nevím. Třeba protože jí miluješ?" Vydechne. "A nebo, protože jí nemlátíš." Vychrlil ze sebe a já po něm střelím pohledem."Cos to řekl? Zopakuj to?" Utrhnu se na něho rychle."No. řekl jsem, že ty jí na rozdíl od Artura nebiješ." Zopakuje a já vstanu s postele. Krucinál kde to zjistil."A kde si na tohle přišel?"Optám se ho nejistě."no tak za prvé Strážci se dneska smáli o tom, jak tvrdě si to museli rozdávat, že slyšeli rány, přes zeď." řekne a já zatnu pěsti. Sakra začínám z ní šílet. "No, ale hlavně pamatuješ si jak jsme schovali v jeho pokoji to moje odposlouchavadlo, aby jsme věděli co se děje mezi strážci?" Optá se mě a čeká jestli si vzpomenu."Vzpomínám si matně, ale asi jo?" odpovím nejistě. "Co s ním?"Podívá se na mě a vzdychne. Mám pocit, že to nevěstí nic dobrého. "Tak poslouchej." Vytáhne odposlech a stiskne tlačítko Play. "Hm, chceš mluvit o tom, jak nezodpovědně ses zachovala?" Slyším Artura říkat. "Nezodpovědně?" Ozve se hlas Rose. "Ano" odpoví Artur. Najednou slyším ránu a jako by něco spadlo a pak křik Artura. "COS to udělala jsi ty normální?"zakřičí na ní a já ztuhnu. "My dva jsme spolu skončili." Vydechne Rose a já se můžu jen radovat, ale pak slyším ránu a její sten. "Tak to teda ne holčičko, my dva spolu skončíme, až to řeknu já!" Zasyčí Artur a já stisknu ruce do pěsti, kterou bych mu rád dal. "No tak to si uhádl!!"Zařve na něho Rose. "Ale ne" Slyším ránu a Rosin tlumený výkřik. "To nemyslíš vážně!!" zakřičela na něho. "Tak víš co princezno, běž si to udělat sama. Takových jako ty, můžu mít spousty" Vřískne na Rose. "S chutí."vydechne úlevně Rose. "Dávej si pozor jestli nechceš zažít, co dokáže Zmejova dcera." Řekne a mě teď dojde, proč se všichni zmeyi bojí.A myslím, že Artur by se ho měl bát, ale moje oči se zúží, protože ten její hlas je strašidelný."Ty vole, tak to je síla." Zmůžu se jenom na tohle. "Ivane, musíme jí pomoct. Dobře víš, Jaký je Arthur dement?" Teď to aspoň vysvětluje ty její modřiny.Začínám mít neblahé tušení, že tohle neskončí dobřeOn se jen zasměje. "No a jak to chceš asi udělat hm?" Zeptá se mě ze zdvihnutým obočím."Je to naše tvrzení proti jeho, a když ukážeme záznam, budou chtít vědět, jak jsme ho získali, a to zavání průserem.""Já vím," zmučeně odpovím, prostě musím jí nějak pomoct. "Tohle tomu hajzlovi nedaruju." zavrčím pln nenávisti.Ivan se na mě podívá v šoku. "Ty vole brzdi. Dávej si bacha, nemůžeš nic udělat. Už takhle si měl docela průser s tím, když si zbil svého morojského otce." Vydechne bolestně. "Jak mu to chceš vrátit?" Optá se mě se zájmem."Nevím Ivane, ale na něco přijdu, Znáš mě!" zavrčím pomstichťivě."No právě." Zasměje se a pak vidím, jak mu něco cvakne v hlavě. "Hele jak se jmenoval ten chlap, co tenkrát pomohl tvojí mamě a tobě se zbavit obvinění když si zmlátil otce?" Zeptá se přemýšlivě. Podmračím se a nevím, kam tím směřuje. Myslím, že mu všichni říkali Prolezlý had. V ruštině Zmeya."Ivane, ty to chceš říct jejímu otci? Ona mě zabije?" odpovím s hrůzou v hlase."Tak to neznáš Rose, Ta má tendenci se všechno dozvědět." podívám se na něho a uhnu pohledem. "Hele mazej se připravit, za 10 minut začíná nám obou hodina. Máme hodinu éteru." řeknu a odejdu si pro věci, když se ohlednu vidím, jak bere knihy a sešit. "Tak jdeme?" Optá se mě stále s úsměvem."Jo" Odpovím jen. Kráčíme chodbou, když si ještě vzpomenu "Ivane, neříkej to nikomu o Rose a mě prosím."Zadívám se na něho prosebně. On se jen usměje a kývne hlavou. Jdeme tiše a já se stále vracím ke vzpomínce k našemu polibku...