Bylo to úplně poprvé, co jsem se nedokázala postavit zpátky na nohy a bojovat.
Silný vítr si nemilostně pohrával s mými vlasy, nemělo smysl snažit se jej uklidnit. K mým holým nohám se každým centimetrem přibližovaly divoké vlny rozbíjející se o vysoké útesy a celý oceán vypadal tak nějak ztraceně.
Nedokázala jsem si vzpomenout, kdy že se to tak pokazilo; kterým okamžikem se mi rozpadl celý svět.
I když, zatím ne doslova.
To se mělo teprve stát.
„Heavenly?"
Do plic jsem nabrala proud vzduchu a na co nejdéle ho křečovitě udržela. Trvalo to asi vteřinu, než mi došlo, komu že ten tak známý hlas patřil.
Nedokázala jsem se na něj ani podívat, natož vysvětlit, proč mi dělalo takový problém trávit čas v jeho přítomnosti. Jen pohled do jeho laskavých očí mi strachem zvýšil tep a připomněl, proč si zrovna on zasloužil žít. Srdce mi zatížil pocit bezmoci a já se pádu svých víček do temnoty vůbec nebránila.
Nenašla jsem v sobě dost síly, abych mu prozradila jeho osud. Nenašla jsem dost odvahy, abych mu čelila.
ČTEŠ
nebeské jiskry
General FictionA život šel dál. Zakopl támhle, zakutálel se tady, ale nikdy nezastavil. Vidět budoucnost by mohlo být za určitých okolností fajn. Vyhrát sportku, znát odpovědi na nadcházející test nebo překazit 3. světovou válku. Kdyby to jen bylo tak jednoduché...
