lost in moments // Tom Holland

2.

Zatím co jsem počítala minuty do konce poslední hodiny, učitelka si nám zadala test na slovíčka. Slečnu Winglerovou máme na španělštinu a na občanku, ve španělštině jsme nestihli napsat slovíčka, tak si to vynahrazujeme právě v občance.

Nebýt papírků Domi, které mi podávala přes uličku, měla bych za pět. To by mě rodiče zabili. Chtějí ze mě mít vládce zeměkoule nebo tak něco. O víkendu jsem jim namluvila, že se jdu učit španělštinu k Domi, ale místo toho jsme byly v klubu podpořit kapelu kluku ze čtvrťáků. Díky bohu se to Domi naučila před víkendem.

,,Amelie," osloví mě učitelka při mým odchodu na oběd. Zvědavě se na ni podívám. Doufám, že nás neviděla.

,,Příště až nebudeš umět slovíčka, řekni mi to, dám ti možnost k opravě. Byly jste s Dominicou opravdu nenápadné," vysvětlí mi s pobavením v hlase.

,,Ehm.. jen jsem neměla čas se to naučit, slibuju, že se to do příště naučím!" slíbim. Ve španělštině neplavu jako v matice, na vysvědčení bych měla mít jedničku tak malý podvůdek v jedné malé písemce snad nevadí.

,,Dobře, já ti věřím. Teď utíkej na oběd." uvolní mě. Rozloučím se, bez váhání jdu na oběd.

Do skříňky nacpu svůj batoh. Půlku svého oběda dám Domi a druhou půlku dám Jackovi. Myslím, že z tohodle by mi bylo jenom blbě, jako z většiny jídel školní jídelny.

Rozloučím se s mou nejlepší kamarádkou a s Jackem. S Jackem nejsme zas tak dobří kamarádi jako s Domi, chodí do čtvrťáků, má třídu plnou sportovců. Hraje hokej, občas, když můžu, ho přijdu podpořit na zápas nebo na trénink. To je málo kdy, rodiče mě pustí z domu kolikrát jen do školy, na hřiště se Samuelem nebo jen do obchodu.

Běžela jsem sprinty domů abych neposlouchala zbytečné kecy své matky. Odemkla jsem dveře našeho domu, klíče pověsila na věšák a batoh hodila na botník.

Mámu najdu v kuchyni dělat nějaký blivajz. Celkem ve spěchu.

,,To je dost, že jsi tu. Sam se dívá na televizi, tady máš pro něj jídlo," Vařečkou poklepe o hrnec. ,,Já přijdu tak v sedm, čau." V rychlosti popadla svou kabelku, zamířila ke dveřím a odešla.

Super. Miluju svou rodinu, opravdu jo. Kdyby mi právě poslali dopis z Bradavic, jdu na nástupiště 9 a 3/4 bez jakýchkoliv věci. Brumbál by mi je určitě vykouzlil.

Když jsem se opřela o linku a na mobilu kontrolovala sociální sítě, ucítila jsem rány do mé pravé nohy. Podívám se dolů, kde je můj brácha, který mě bije.

,,Co je?" Vyprsknu asi trochu moc nepříjemně. Nijak špatně si to nebere, protože se usmíval od ucha k uchu.

,,Půjdeme na hžiště?" Zazubí se úplně stejně jako jsem to dělávala já, když jsem byla menší.

Povzdechla jsem si. ,,Vezmeš si ale tu mikinu," Vyslovím svou podmínku. Nemá rád mikiny, stěžuje si, že ho to prej kouše.

Udělá zvuk souhlasu a běží do předsíně. Vydám se za ním s otráveným obličejem. Nikam se mi upřímně nechtělo, ale kdybych s ním nešla, stěžoval by si a poslouchat tři hodinové kázání od rodičů opravdu nechci.

Vezmu jeho mikinu z věšáku a pomůžu mu do ní se navléct. Ještě by si to oblékl naopak.

,,Můžu si vzít kolo?" Zeptal se, když už jsme vycházeli ze dveří a já zavírala.

Přikývnu na souhlas. Rozeběhne se na zahradu a zpátky se vrací na kole bez šlapadel.

,,Jeď pomalu, ať tě vidím." Rozkážu mu ještě než se rozjel.

Rozjel se na stranu, kde se nachází hřiště kousek směr na mou školu. Škoda, že jsem si nevzala svůj skate. To bych si ale zase vyslechla další čtyř hodinové kázání, proč jsem jela na skateboardu, když to mám zakázané a ještě ke všemu hlídám tři leté dítě.

Na hřišti si sednu na lavičku ke které si Samuel položil kolo. Běhal po hřišti s Hollandovým nejmladším bráchou. Je tady buď s dvojčaty, nebo aspoň s jedním z nich nebo s Tomem. Ten tady s ním pokud vím nikdy moc nechodil, vždycky ho vzal buď do cukrárny nebo víc do centra. Ale dneska měl asi stejný plán.

Psala jsem si na lavičce s Domi, která mi posílala konverzace s pochybnými typky na Tinderu, sem tam jsem očkem zkontrolovala Samuela jestli tady ještě pořád je.

,,Já mám žízeň." Zafňuká mi brácha u lavičky.

Probodnu ho otravným pohledem. Nechtěla jsem ho tahat do obchodu, protože bych tam utratila víc než pár liber za blbé pití.

Zahlédla jsem Toma na druhém konci hřiště ode mě. Měla jsem dvě možnosti. Buď vezmu Samuela sebou a moje kapesné bude tak, že vlastně nebude, nebo se půjdu ponížit za tím idiotem a prosit ho aby mi pohlídal na pár minut bráchu.

,,Amelieee," Protáhne otravně mé jméno. Zatnu zuby. Rozhodnu se pro možnost B.

,,Jo, počkej." Přikážu mu. Rozejdu se směr k Tomovi, který se usmívá jak idiot do mobilu. Nechci vědět co tam má.

Čím víc jsem se blížila k němu, tím větší chuť jsem měla se otočit a nechat bráchu o žízní. Kousek co jsem byla od něho zvednul pohled směrem ke mně. Jeho úšklebek bych mu nejraději zničila tím, že mu vlepim.

,,Normálně bych tě o to ani za milion nežádala, ale brácha má žízeň a nechci ho tahat do obchodu. Mohl by jsi mi ho na chvíli než se vrátím, pohlídat?" Víc poníženě jsem se necítila ani, když mě máma seznámila se stážistou, který u nich pracoval. Říkala mu takové blbosti, že jsem chtěla simulovat svou smrt.

,,Co za to?" Dobíral si mě se svým spokojeným úsměv, nejspíš protože jsem ho přišla poprosit o něco co by někdo udělal bez keců.

,,Nevím, dobrý pocit, že mě zachráníš před rodiči a já nebudu mrtvá, protože jsem bráchovi nedala napít?" Zněla jsem opravdu jak dítě, které je právě kárán za něco špatného.

Uchechtnul se. Co mu přijde vtipný na tom, že budu mrtvá?

,,Pohlídám ho, ale zítra se mnou po škole půjdeš vybrat dárek pro mámu, protože nevím co ji dát mamce k narozeninám." Přizná se.

,,Nemá narozeniny až v září?" Nebyla jsem si jistá, jeho mamku jsem moc neznala, ale vím, že moje máma ji kupovala dárek ke konci prázdnin.

,,Má ale znám se. Koupím ji zase nějakou blbost při které bude dělat, že je moc nadšená." Protočí oči nejspíš nad vzpomínkou, když ji dal nějakou blbost. ,,Tak bereš?"

,,Uh.. Fajn." Přijmu jeho nabídku. Představa, že bych zítra měla po škole trávit svůj volný čas s klukem, kterého nemám ráda, je příšerná.

Cestou do obchodu se mi v hlavě ronily ty nejhorší scénáře, že tohle nedopadne dobře. My dva jsme vedle sebe nikdy dlouho nevydrželi. Ať už mě šikanoval nebo ne. Hádali jsme se už od malička ve školce, nedokázali jsme být v jedné místnosti aniž bychom se nehádali. A to jsme mohli být každý na jiném konci místnosti.

****

Omlouvám se, že to vyšlo až po týdnu a taky se omlouvám za chyby, jestli nějaké najdete (určitě ano) ale psala jsem to na mobilu a znáte to, autokoberce. :D

Jaké máte zatím pocity z příběhu? :D 💕