1.

1.9K 60 5
                                    

Probouzím se s doprovodem mého budíku a mého plačícího mladšího bráchy dole v patře. Jak já miluju rána u nás doma. Podezřívám zaměstnance nemocnice v den mého narození, že mě vyměnili. Vážně, já nemohu patřit těmto lidem.

Rozespalé se vydám dolů do kuchyně. U stolu najdu oba rodiče a bráchu, který křičí přes celý barák. Jsou mu tři ale plíce má fakt silný. S ovocným jogurtem si sednu za stůl a sleduju Samuela jak se patla s lžící v jeho misce s kaši.

,,Pohni si, jestli tě má odvést táta," napomene mě matka. Můžu se aspoň v klidu najíst? Jasně, nemůžu, jsme přece u nás doma, kde jsou přísná pravidla jako kdybych byla v nějakém pošahaném ústavu. 

,,Mám to z kopce, pojedu na skateboardu," odpovím s nezájmem. Školu mám pět minut pěšky, ještě k tomu z kopce, když jedu na skateboardu, jsem tam tak do tří minut. Na co jezdit autem?

,,Nepojedeš na té věci, už jsem ti to říkal nespočetněkrát," ozve se táta vedle mě. Probodává mě pohledem. Jako kdyby si tím chtěl získat mou autoritu ale tu ztratil, když mi před dvěma lety dal facku za to, že jsem přišla o pár minut později domů z oslavy. 

Nepotřebuju zbytečné hádky, proto nic neříkám. Dojídám svou snídaní, brácha nejspíš taky, protože jí po mně právě hodil. Většina jeho snídaně je na mém obličeji, děkuju!

,,Ty malý parchante!" zakřičím na něj přes stůl, jen se přihlouple směje. 

,,Amelie, chovej se! Neudělal to naschvál!" napomene mě táta s naštvaným tónem. Je to malý parchant, od doby, co se narodil, můj život je prostě "pohlídej ho, musím do práce, jestli ho nepohlídáš, budeš bez mobilu a budeš mít domácí vezení", takhle to bylo už i dřív ale to jsem neměla na starost toho malého parchanta. 

,,Jasně, že neudělal, je to přeci váš andílek a naděje téhle debilní rodiny," řeknu kousavě. 

Táta se vedle mě napne, opět jsem řekla něco, co jsem si měla nechat pro sebe, hups. ,,Táhni se připravit do školy a vypadni mi z oči! Na tom skateboardu nepojedeš. Po škole hned domů, žádný park s tou tvou přiblblou kamarádkou!" začne po mně křičet. Jasně, moje chyba, zasloužila jsem si to. 

Zvednu se od stolu, v rychlosti se v koupelně upravím, pozdravím Spika, to je pavouk v koupelně, pokaždý si to chilluje v pravém rohu koupelny nad pračkou. Možná je mrtvý, už pár dnů se ani nepohnul a prostě tam visí. Z pavouku mám strach, Spike je nejspíš ale vyjímka. 

Ve svém pokoji otevřu skříň, vytáhnu džíny, bílé tričko a košili jako mikinu. Je skoro léto a zima ráno není zase taková hrozná jako před pár dny. Popadnu batoh za jeden popruh, který si přehodím přes rameno. Znova seběhnu schody, vejdu do předsíně, vezmu si boty a plním tátovo přání, jdu do školy. 

Jako náznak, že odcházím, bouchnu za sebou silně dveře. Po svých sejdu kopec ke škole, zahnu do pravá, pak jdu opět rovně k hlavnímu vchodu. Postavím se kousek od něj a čekám na svou spolužačku a zároveň na mou nejlepší kamarádku. 

,,To je dost, že jdeš," řeknu s trochou humoru k přicházející brunetce v podobě mé kamarádky. 

,,Co se ti stalo, že jsi tady dřív než já? Většinou já na tebe čekám tak hodinu," napodobí můj tón v hlase ale s úsměvem mě obejme. ,,Zase jste se s vašima chytli?" vyzvídá po cestě ke skříňkám. 

,,Víš Domi, ne všichni mají rodiče sladké jako med a nevyhazují své dítě z domů," naznačím trochu situaci s narážkou na její úžasné rodiče. 

,,Pokoj pro hosty je pořád volný, Amy," usměje se nejspíš nad myšlenkou, že bych byla její nevlastní sestra. To by bylo super, kdyby ale bylo lehké se od rodičů odstěhovat. 

Zasměju se nad její hezkou naivitu, ale co bych bez ní asi teď dělala. Je to moje druhá polovička už dvanáct let. Ve třídě si sedneme na své místo k oknu. Všimnu si v zadní lavici u dveří Thomase jak se baví s Cameronem. Snad každou přestávku oxiduje v naší třídě, když chodí do vedlejší třídy. Dala bych cokoliv za to, aby vypadl z mého života, nejlépe i z kontinentu. 

Na základce byl jeden z těch, který se mi posmíval ani nevím za co. Chodili jsme spolu do třídy na základce, teď díky bohu je v jiném třeťáku. Nebýt toho, že se má máma zná s jeho mámou, možná by to dělal do teď. To, že se navzájem znají jsme zjistili až v půlce devítky, pak už mě nechal být a nejspíš se mě zastal i před ostatníma, jelikož mě nechali na základce taky být. Co by neudělal pro to aby si zachránil prdel.

****

Ejouu, jak se máte? Dávám příběhům s Tomem poslední šanci :D Doufám, že vás aspoň trochu první kapitola zaujala, když mi dáte v komentářích vědět, budu vděčná ❤

lost in moments // Tom HollandKde žijí příběhy. Začni objevovat