PROKLETÝ OBRACEČ : Konec cesty

47. Pochopení lásky

Kdokoliv by je potkal na jejich večerní procházce, jistě by na první pohled poznal to, co si ti dva nedokázali říct, a to že se jedná o pár zamilovaných lidí.

Harry, stále zahalen do Severusova pláště, kráčel dál ruku v ruce po boku staršího muže a marně se snažil nalézt vhodná slova, kterými by vyjádřil to, co se mu právě honilo hlavou.
I přes veškeré starosti a problémy se mu svět zdál náhle mnohem barevnější a krásnější.
Pochopil, co se mu Severus svým gestem snažil sdělit a srdce mu od radosti téměř vyskočilo z hrudi. Měl chuť tančit a zpívat, vykřičet do světa jak je strašně šťastný a především obejmout muže vedle sebe a už jej nikdy nepustit.

Nic z toho však neudělal. Jen se přihlouple usmíval a snažil se poskládat alespoň jednu smysluplnou větu, kterou by prolomil ono všeříkající ticho. A ve výsledku z něj vypadla jednoduchá otázka.

„Kam vlastně jdeme?“

Severus se zastavil a se smrtelně vážným výrazem se podíval na cestu, kterou měli za sebou.

„Vážně se mě ptáš kam jdeme až teď, když už tam téměř jsme?“

„No? A?“

„Kdybych byl nájemný vrah, tak bych tě mohl už minimálně pětkrát zabít.“

„Kdybys byl nájemný vrah, tak bys neměl starost s mým prochladnutím. Tak kam jdeme?“

„Na kávu.“

Severuse se znovu rozešel a Harry nevěřícně zakroutil hlavou.

„Na kávu? Takový kus cesty?“

„Nestěžuj si, mohl jsem tě vzít ještě delší trasou.“

„Pořád jsi mi neřekl kam jdeme. Protože jsme minuli minimálně tři místa, kde jsme si mohli dát kafe. Fakt nejsi nájemný vrah?“

Severus neodpovídal, místo toho přidal do kroku až Harrymu začalo být horko. Když konečně zastavili, nejprve se mladíkovi údivem rozšířily a zorničky a pak se mu na čele utvořila zamračená vráska.

„To jsme se sem nemohli přemístit? Museli jsme jít takový kus cesty?“

„Ne, nemohli.“

„A to proč?“

„Snad ti nevadila večerní procházka?“

„Nevadila, ale- .“

„Říkal jsem přece, že jdeme vystřízlivět. K tomu sloužila procházka. Teď si můžeme v klidu dát kávu.“

Harry si poraženě povzdechl. Severus to měl opravdu skvěle naplánováno. Čekal cokoliv, ale že dojdou nějakými zapadlými uličkami až k Severusovi domů, to vskutku neočekával.

„Zbývá mi něco jiného?“

„Jistě, můžeš přece domů. Nemohu tě nutit, abys se mnou trávil čas.“

V Harrym se to sevřelo. Nechtěl od Severuse, ne po tom jak celý dnešní večer probíhal.

„Kafe si rád dám.“

Vstoupil do známého domu a Severus mu hbitě, ostatně tak jako vždy, sundal plášť a pověsil ho na jeho místo. Byly to maličkosti, které Harrymu vždy vyvolaly úsměv na tváři.

„Sedni si, mohly by ti upadnout nohy. Připravím tu kávu.“

Harry se na Severuse zašklebil, ale poslechl a posadil se ke krbu, který se hned s jejich příchodem rozhořel.

Tančící plameny mladíka uklidňovaly a i poslední starosti odnášely někam hodně daleko. Netrvalo dlouho a Harrymu se začaly zavírat oči.
Na malou chvílí se probudil, když si vedle něj sedl Severus, ale bdělý nevydržel dlouho a v okamžiku, kdy přestali mluvit, mu hlava klesla na rameni staršího lektvaristy.

Severus se pousmál a přivolal deku, kterou mladíka zakryl. Opatrně se posunul a nechal mladíka, aby mu uvelebil na klíně jako na polštáři. Ještě dlouhou chvíli spícího Harryho pozoroval.
Tohle nikdy nezažil, ale dokázal si takové večery představit jako denní rutinu.

Nakonec se natáhl pro knihu a automaticky začal mladíka vískat v rozčepýřených vlasech. Konečně začal plně chápat pojem lásky i to, proč po ní všichni lidé tolik touží. A nikdy se toho pocitu už nehodlal vzdát.