PROKLETÝ OBRACEČ : Konec cesty

50. Týden

Harry si se svým tátou velmi rád povídal, ovšem zrovna v tuto chvíli vy byl mnohem raději někde jinde, než v kanceláři vedoucího bystrozora. Samozřejmě, že plně chápal otcovo nadšení, sám měl neskutečnou radost, že se konečně s protijedem pohnul tím správným směrem, ale mnohem více ho zajímala večeře, na kterou Severuse pozval.

Harrymu se vzpomínky opravdu vracely v mnohem větší míře, než tomu bylo dříve a právě to bylo tom rozhodujícím impulsem k vyslovení oné otázky.

Během celého procesu vytváření protijedu se mu neustále honilo hlavou, co bude dál. Patrisha se nezastaví, dokud ho nedostane a protijed na tom nic nezmění. Je jen a jen jeho úděl ji dostat a byl by hlupákem, kdyby si byl stoprocentně jist svým úspěchem.

V tom všem přemýšlení si uvědomil, jak mizerně se cítil, když se snažil jako Jones Severuse odmítnout a jak těžké bylo se rozloučit. Stejně tak jeho dobrovolný odchod do minulosti a život jako Daniel Jackson byly natolik bolestnými okamžiky, že je již nikdy nechtěl zažít.

Do výstavy v muzeu zbýval už jen týden a mladý lektvarista se rozhodl, že ten týden hodlá prožít tak, jak nikdy neměl možnost. Šťastně, beze strachu a se Severusem.

Nikdy v žádném z jeho životů nebyli na večeři, schůzce nebo čemkoliv podobném a to hodlal napravit. Ať už ho za týden čeká cokoliv, chtěl mít alespoň pár současných vzpomínek.

Když po nekonečně dlouhé době odcházel z ministerstva, měl jasný plán, co vše musí stihnout.

Na chodbě se střetl s Luciusem a zřejmě mu přivodil slabší infarkt, když ho se širokým úsměvem pozdravil a popřál mu hezký den. Škoda, že měl naspěch, protože jinak by s velkým potěšením sledoval Malfoyovu reakci.

Rychle se přemístil na místo, kam plánoval Severuse vzít a znovu a zase byl fascinován krásou okolní přírody. Na malou chvílí si dovolil zůstat stát na kopci a kochat se pohledem na klidnou hladinu jezera odrážející sluneční paprsky jako zrcadlo.

Když se dostatečně vynadíval, pomalu scházel vyšlapanou pěšinou k malému dřevěnému domku.

Povzdechl si.

S tímhle místem měl spjatých více vzpomínek, než se donedávna domníval.

Není to tak dlouho, kdy se jednalo jen o jeho obyčejné útočiště, místo, které výhodně koupil a hodlal se zde jednou usadit. Teď však věděl, že shodou okolností se jedná o stejný domek ve kterém žil jako Daniel Jackson.

Otevřel dveře a okamžitě na něj dýchlo kouzlo domova. Ne takového, jaký dokázala vytvořit máma, ale ten který si vytvořil on s pomocí Jessie.

„Jessie?!“

„Pán Harry je doma!“

Než se nadál už mu objímala kolena jeho skřítka. Nebyl její právoplatný pán, dal jí svobodu, když jí našel v domě, jak se chudinka choulí v rohu kuchyně. Jenomže Jess neznala nic kromě tohohle místa a rozhodla se zůstat. Alespoň, že chodila pomáhat do Bradavic a nebyla tak neustále sama.

Jaká náhoda, že i v minulém životě Harry pomohl skřítkovi. Asi to je jeho úděl.

„Jak se máš, Jess?“

„Jessie se má dobře a teď ještě lépe, když přišel pán Harry.“

Skřítka kolem něj poskakovala a v očích měla naprosto dětskou radost. Harry byl rád, že ji má.

„Pán si přišel odpočinout?“

„Tak trochu. Někoho jsem pozval na večeři a rád bych ho vzal právě sem. Co myslíš?“

„To je skvělý nápad, pane! Připravím to nejlepší co dovedu! Odpočiňte si a nechte to na Jessie! Jessie vás nezklame!“

„A nechceš pomoct?“

Jessie se napřímila a podívala se na Harryho přísným pohledem.

„Jessie nepotřebuje pomoct! Jessie je dobrá skřítka!“

„Tak se nečerti. Vím, že to zvládneš.“

Mladík se smíchem vyšel na verandu a rozhlédl se. Věřil, že se zde Severusovi bude líbit.