Army Bullshit [CZ]

40. část - Bolest a my

Zima. Neskutečná zima byla to jediné, co jsem cítila, a co jsem vůbec byla schopná cítit. Je dost možné, že jsem počítala každou minutu, která zbývala do rána. Já už ani nevím. Měla jsem mozek zabalený v nějakém tmavém oblaku, který mi zabraňoval přemýšlet nad něčím užitečným a kvůli kterému jsem nebyla schopná vymyslet žádný způsob, jak bych se z tohohle pekla mohla dostat. Potřebovala jsem ráno, to jsem věděla. Jedině ráno mě mohlo zachránit od toho utrpení, jímž jsem si procházela.

Nevím, jak dlouho jsem tu tak seděla a snažila se ignorovat všechny ty hlasy, co se mi snažily namluvit, že tohle je přesně to místo, které si zasloužím za všechno, co jsem kdy provedla. Studená, špinavá zem chodby, kde jsem seděla v malém klubku, držíc si kolena pevným stiskem u hrudníku. Nemohla jsem jim dovolit, aby mě o něčem takovém přesvědčily, protože to pak končilo pokaždé stejně. Nikdy to nebylo pěkné a bylo náročné dostat se zase zpátky k normálu, kdy jsem sama sobě aspoň trochu věřila. Ne, nemohla jsem se dostat do deprese. Už jenom kvůli tomu pocitu, že tentokrát by to bylo ošklivější než kdy předtím...

Raději jsem si dál nalhávala, že jsem se přeci mohla kdykoli zvednout a jít za Liamem, Niallem nebo Eleanor, ale za celou tu dobu, co jsem tu tak seděla, jsem nenašla odvahu, abych to vážně udělala. Zaprvé jsem neměla jistotu, že by mi někdo z nich skutečně dovolil zůstat, za druhé mi to Harry dost jednoznačně zakázal a za třetí bylo o dost jednodušší prostě sedět u dveří a čekat až se rozední. Rozhodně jsem neměla v plánu jít k sobě do pokoje. Ten pro mě byl nepřátelským okupovaným územím, které pro mě bylo teď zkrátka zakázané.

Neustále jsem přecházela z jakéhosi polospánku do stavu naprosté bdělosti, a čím víc jsem nutila svůj mozek, aby přemýšlel, tím víc se ode mě ta sladká vidina spánku vzdalovala. Pokaždé, když jsem usnula, zdálo se mi o různých příšerách a monstrech, které mě honí tmavou chodbou a snaží se mě rozsápat na cucky. Ale to pořád nebylo nic oproti realitě, jenž byla nesčetněkrát horší a bolavější. Tisíckrát raději jsem před sebou spatřila příšery, než jen opuštěnou tmavou chodbu.

Dveře za mnou se otevřely a já, naprosto překvapená tímhle náhlým pohybem, zády dopadla na podlahu. Instinktivně jsem zavřela oči a už nikdy je nechtěla znovu otevřít. Neměla jsem na to sílu, ani chuť a hlavně to nemělo žádný význam. Vůbec, vůbec žádný.

Ucítila jsem horkou dlaň na svém předloktí, což mě donutilo otevřít oči alespoň do malých škvírek, abych se ujistila, že se mi nikdo nesnaží ublížit.

„Zlato," zašeptal Harry hluboko položeným, chraplavým hlasem a rychle se ke mně sklonil. Cukla jsem rukou k sobě, čímž jsem ji dokázala vyprostit z jeho stisku a stáhnout zpátky k tělu, kam taky patřila. Vzápětí jsem si opatrně podepřela dlaněmi celé tělo a začala se pomalu škrábat do sedu. „Zlatíčko, co tu děláš?" zeptal se mírně a s klidným výrazem se mi díval do očí.
Věděla jsem, že bylo jen otázkou času, kdy mě tu najde, ale pořád jsem si nalhávala, že se to nestane. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl, ale lhala bych, kdybych řekla, že mi to nějak závratně vadilo. Bylo mi to fuk. Všechno mi bylo fuk. Nechtěla jsem nad ničím přemýšlet, protože přemýšlení dělalo všechno jenom horší.

Upřeně na mě koukal a já se snažila dělat to stejné, co on, jen s tím rozdílem, že mé oči se s každou další sekundou samovolně zavíraly. Nic jsem v tu chvíli necítila, má hlava byla úplně prázdná. Jako kdybych nebyla víc než hadrová panenka, vycpaná vatou, bez mozku, bez fungujících končetin, která byla určena k tomu, aby seděla na dřevěné poličce a nechala na sebe padat prach.

„Charlie," zašeptal znovu o trochu starostlivějším tónem. Dívala jsem se přímo do jeho nevyspaného obličeje, který mu lemovaly krátké kudrnaté vlasy, a byla si vědoma toho, že netrpělivě čeká na nějakou mou odpověď. Já mu ji ale nehodlala dát. „Lásko."