Army Bullshit [CZ]

1. část - Buldoci a třešně

WARNING: Prosím, berte to tak, jako kdybyste tu jednodílovku nečetli, ok? Všechno tohle ↓ s tím nemá vůbec nic společného. Zatím. :)
Enjoy it x.

Do háje... existuje zatraceně hodně způsobů, jak a kde se ráno můžete probudit. Věřte mi, že tohle je jeden z těch nejhorších.

„Charlesi, vstávej, dělej," zachraptěl otrávený hlas vedle mé postele. Kdybych nebyla tak strašně unavená, podotkla bych, že mé jméno rozhodně není Charles, ale tak dlouho, jak mě nechal ještě ležet v posteli, bylo mi upřímně jedno, jak mě oslovoval. I kdyby mě nazval třeba Gertrudou, bylo by mi to ukradený.

„Dělej!" vykřikl a hlasitě tleskl svými dlaněmi vedle mého ucha. Prudce a zároveň vystrašeně jsem otevřela oči a cukla sebou tak silně, že jsem málem spadla z postele přímo na něj.

První věc, kterou jsem hned takhle po ránu uviděla, byly jeho kudrnaté vlasy stáhnuté pevnou látkovou čelenkou. V životě jsem netoužila po ničem jiným, než aby mě šel budit zrovna on... vážně že jo. Někdo tam nahoře si ze mě musí dělat prdel, jinak to nevidím.

„Ještě pět minut," povzdychla jsem si a přetáhla si vyhřátou přikrývku přes hlavu. Znovu jsem zavřela oči a snažila se ho ignorovat, což konec koncům nebylo vůbec těžké.

„Panebože," zanadával a prudce ze mě strhnul peřinu. Přes tělo se mi přehnal nepříjemný chlad a na pokožce mi vyskočila husí kůže.

Proč mi tohle dělá? Já vím, že je idiot, nemusí mi to neustále dokazovat.

„Vstávej!"

„Ne," usmála jsem se na něj takovým rozespalým stylem. Vzápětí jsem protočila oči a hlavu zabořila zpátky do polštáře. „Já myslím, že tyhle ty ranní akce by se měly zakázat," zamumlala jsem do látky pod sebou.

„Ještě štěstí, že na tvůj názor se nikdo neptal," odsekl a z jeho hlasu bylo poznat, že za ty dvě minuty, co už oxidoval v mém pokoji, jsem ho stihla naštvat. Ne, že by to u něj bylo nějak těžký. Rozčílil se už i z toho, když se na něj někdo křivě podíval. Řekla bych, že v mé přítomnosti nebyl o nic víc radši než já v té jeho. „Máš pět minut na to, aby ses oblíkla. Bude rozcvička, Charlesi." Změnil svůj tón hlasu z naštvaného na něco, co mohlo připomínat škodolibé uchichtnutí, a odkráčel pryč z mého pokoje stejně tak rychle, jak přišel.

„Jsem Charlie, kdyby něco!" zavolala jsem, ale byla si jistá, že už mě nemůže slyšet. Neodvážila bych se na něj takhle zvýšit hlas, na to jsem až moc velký posera.

Otočila jsem se na záda a opatrně rozlepila oči, abych svému tělu nepřivodila další šok. Stačí, že se tu objevil on hned v šest ráno.

Protřela jsem si rozespalá víčka a přehodila bosé nohy přes okraj postele.

Takhle to tu probíhá už celé tři týdny. Někdo mě ráno přijde vzbudit, buď je to někdo z vedoucích, nebo kadet, který to dostal za úkol. S každým se chvíli hádám o to, jestli vážně vstanu, nebo jestli ještě zůstanu ležet v posteli. Většinou mě nějakým záhadným způsobem dokážou z té postele dostat. Když jsem jednou náhodou protestovala dýl, než jsem si mohla dovolit, skončila jsem s pěkně nechutným trestem v podobě umývání nádobí v jídelně. Od té doby už raději nezkouším jejich trpělivost a raději vstanu po dobrém.

Pak bych si podle předpisů měla obléct vojenskou uniformu. Hah .. docela ráda bych potkala člověka, který tohle pravidlo zavedl.

Víte, já to chápu. Tohle je vojenská škola a pravidla by se měla dodržovat, ale zrovna tohle mile ráda poruším. Ono se lehce řekne, oblečte si uniformy. Ale když v tom chodíte celý týden den za dnem... příjemné to teda rozhodně není. A ten zápach, co se za vámi line, taky není nic moc. Proto uniformu nenosím. Měla bych, ale nedělám to. A upřímně? Nějak moc mě to netrápí.