Army Bullshit [CZ]

13. část - Najednou

Charlie’s POV

 „Zayne, do prdele, tak mě aspoň trochu poslouchej!“

„Já tě poslouchám dost dobře, ale zatím jediný, co slyším, jsou sračky. Nic víc.“
„Jak to myslíš sračky?! Já ti tady jenom oznamuju, že Charles pravděpodobně umírá a měli bychom s tím začít něco dělat dřív, než na nás nastoupí její otec se samopalem v ruce a všechny do jednoho nás tady postřílí!“
„V klidu Harolde, vždyť ona je svýmu otci totálně ukradená.“
„I kdyby to byla pravda, tak to nic nemění na faktu, že jí musíme pomoct. Máme teď za ni zodpovědnost.“ Unaveně jsem si přehodila polštář přes hlavu, abych ty dva už nemusela dál poslouchat. Lepší způsob probuzení snad ani neznám. 

Myslím, že mě chtěl Styles potrestat tím, že ze mě přede všemi udělá naprostýho idiota, který pomalu ani není schopný vylézt sám z postele. Uznávám, že trest bych si možná zasloužila za to, že jsem ho probudila asi o půl čtvrtý ráno, donutila ho dojít pro Louise, který mu nařídil měřit mi teplotu každých dvacet minut, zabrala jsem mu postel i svetr,… no bylo toho opravdu hodně. Teď už vím, že kdybych zůstala na pokoji, udělala bych líp. Ale jestli můžu něco sobecky podotknout… už strašně dlouho jsem se nevyspala tak dobře jako právě teď ráno. Bylo fajn vědět, že mě někdo pozoruje a snad mi i pomůže, kdyby se něco stalo. Mám pocit, že za celou dobu, co jsem spala v jeho posteli, jsem se ani jednou neprobudila. Dokonce se mi možná zdálo i něco hezkého.

„Louis říká, že by měla zůstat aspoň dva týdny v posteli.“
„Hah, Louis se zbláznil! Nemůže zůstat dva týdny v posteli, musí na výcvik.“
„Zayne, ale tys ji v noci neviděl!“ Styles na chodbě trochu zmírnil svůj hlas. Možná si myslel, že ještě spím a nechtěl mě probudit. Nebo věděl, že mě tahle jejich docela dost hlasitá debata už dávno probudila a jen nechtěl, abych to slyšela. „Říkám ti, že si nepamatuju chvíli, kdy bych se takhle bál.“ I přes to, že se snažil šeptat, neuniklo mi ani jedno slovíčko. A to jsem stále měl na uších přitisknutý polštář, protože mě upřímně nezajímalo, o čem se baví. Chtěla jsem jenom spát tak dlouho, jak jsem jen mohla.

„Přeháníš to,“ odsekl mu na to Zayn naprosto nevzrušeným tónem.

„I ona měla strach!“ vykřiknul Harry najednou. Znělo to skoro, jako kdyby si o mě vážně dělal starost. Skoro. „Aspoň minutu a půl nemohla vůbec dýchat. Byla úplně mimo! Na chvilku to dokonce vypadalo, že to vzdala.“

„Ale nevzdala to, očividně.“

„Tohle nikam nevede,“ povzdychl si Harry unaveně. Chápu, proč byl unavený. Mohla jsem za to já a čím dál tím víc jsem začínala litovat toho, že jsem vůbec dobrovolně vlezla do jeho pokoje.

Nechtěla jsem být někdo, na koho si lidi začnou po chvilce ukazovat a mumlat, že to je ta, co celé dva týdny nic nedělá. Děkuji za nabídku, ale nechci. To raději budu každý den běhat, dokud mi neupadnou nohy, než se stát pro všechny ještě větším terčem. „Znovu ti říkám, že není jiná možnost, než ji nechat se z toho vyležet. Ještě bych ji taky mohl vzít do nemocnice a vadím se, že tam si poleží rozhodně dýl než jenom dva týdny.“
„Týden,“ štěknul rozčíleně Zayn.

„Dva týdny a ani o den míň.“
„Týden nebo nic.“
„Dva.Týdny.“ Protočila jsem nad těma dvěma oči a pomalu se vyškrábala z postele. Na sobě jsem ještě stále měla Harryho svetr, který mi sahal až skoro do půlky stehen. Rozhodla jsem se ho nechat na sobě, i přes to, že když jsem se před chvílí probudila, neměla jsem už zimnici, ale pořádnou horečku. Bylo mi takové teplo, že jsem si sundala ponožky, ale svetr si na sobě nechala. Nevím, proč jsem si ho prostě nesundala, ale teď jsem byla ráda, že jsem to neudělala, protože se zase začalo ochlazovat.