Army Bullshit [CZ]

20. část - Teď, nebo nikdy

Bože můj. Chtěl mě doopravdy políbit, nebo mě jen zkoušel a chtěl vědět, jak zareaguju? Nemohla jsem racionálně uvažovat, když byl takhle blízko. Moc, moc, moc blízko. Pokaždé, když se nadechnul, se jeho tričko jemně otřelo o to moje. Když zase vydechnul, byl tenhle nepatrný dotyk pryč a zbyla jen jeho dlaň na mé tváři. Absolutně jsem tohle jeho chování nechápala. V noci se tvářil, jako kdyby z nás byli nejlepší kamarádi, ráno pak dělal, že si vůbec nic nepamatuje, a teď? Teď tady na mě něco zkoušel pravděpodobně za účelem mě zmást ještě víc, než jsem do té doby byla. Vůbec jsem mu nerozuměla. Byl to ten nejsložitější člověk, kterého jsem kdy potkala. 

Rty se mu zkroutily do úšklebku, přičemž se mu v jedné tváři vytvaroval ďolíček. Vypadalo to, jako kdyby znovu mohl číst mé myšlenky a chtěl mi tím ještě víc zamotat hlavu. Byl tak hrozně blízko, což působilo docela zvláštně vzhledem k tomu, že jsem si k sobě moc lidí nepouštěla. Jenže jeho přítomnost byla něco úplně jiného. Byla jsem v bezpečí a v pořádku, když byl kolem mě on. Zvlášť teď, když se nacházel takhle blízko.

Cítila jsem, jak je pro mě tahle chvíle vzácná. Nikdy jsem nikomu nevěřila, alespoň ne tolik jako jemu. A to jsem k tomu ani neměla pořádný důvod. Bylo pro mě neskutečně důležité, abych tohle nějak nepokazila. Všechno muselo zůstat přesně takhle. Tohle mezi námi se prostě nesmělo pokazit, protože nikdo jiný by se o mně takhle nepostaral a já někoho jako je on strašně potřebovala.

Zadívala jsem se hlouběji do jeho potemnělých očí a hledala v nich něco, co se poslední dobou změnilo. Tolik věcí bylo jinak, ale jeho oči pořád zůstávaly stejné. Stejně temné, stejně tajemné a pořád stejně úžasné. Zhluboka jsem se nadechla a jeho vůně mi opět a zase zaplavila celé tělo. Naštěstí se vyhnula mé mysli, a tak jsem se dokázala soustředit na realitu před sebou. Zavřela jsem pevně víčka očí, abych si tenhle okamžik dokázala vpálit do paměti. Chtěla jsem si tohle všechno do detailu pamatovat. Ten jeho pohled, tu vůni, ten pocit bezpečí, moje neustále podlamující se kolena i jeho růžové rty, které byly neskutečně blízko těm mým.

Ještě víc jsem se zapřela o dřevěnou desku za sebou a natáhla po ní ruku dozadu. Oči jsem měla stále zavřené a neustále si opakovala, že tohle se prostě nesmí pokazit.

Cítila jsem, jak strašně rychle dýchám a při každém nádechu se ztrácím v tom okamžiku víc a víc. Snažila jsem se nenechat se ovládnout a spíš se soustředila na tu tmu před mýma očima. Tohle celé trvalo už moc dlouho a já si byla jistá, že kdyby to trvalo ještě o pár sekund dýl, mohlo by se to pokazit. Myslím, že já bych to pokazila. Proto jsem ještě pevněji stiskla oči k sobě a nechala svůj mozek dělat to, co si myslel, že je pro mě nejlepší. Věděla jsem, že moje i jeho tělo se dalo do pohybu, ale neměla jsem odvahu na to, abych dokázala otevřít oči.
Vlastně jsem je ani otevírat nemusela, protože jsem věděla úplně přesně, co se děje. Když jsem je po pár vteřinách vlastního přesvědčování otevřela, našla jsem svou ruku nataženou nad Harryho hlavou. V dlani jsem držela prázdný papírový sáček a Harry, který ještě pořád stál tak hrozně blízko, měl na hlavě rozsypanou mouku.

Padala mu po vlasech přes obličej, mezi námi a pak na zem. Pár zrníček samozřejmě dopadlo i na můj obličej, i do mých vlasů, ale rozhodně se to nedalo ani z poloviny srovnat s množstvím, které měl na sobě on. S úlevou jsem si oddychla, protože jsem to zvládla a hlavně nic nepokazila.

Harry ode mě o pár kroků odstoupil a párkrát rychle zakroutil hlavou z jedné strany na druhou, čímž se mu ten malý kopeček mouky sesypal z hlavy na zem. Na obličeji mu zůstaly bílé šmouhy, zejména kolem očí, které se snažil prsty neúspěšně smazat. Věděla jsem, že něco podobného musím mít na obličeji i já, ale v tu chvíli mi to nemohlo být víc jedno. Němě jsem zírala na Harryho před sebou a na jeho marné snahy oprášit si bílé šmouhy z tmavého oblečení.