Army Bullshit [CZ]

19. část - Bez varování

Pozn. Autorky: Tak si dáme zase nějakou pohodovou kapitolku, ne? :) hah..

‚Jsem na pláži. Všude kolem je horký písek. Jen já, písek a voda. Je mi hezky teploučko a mám na sobě úplně nové tyrkysové bikiny, které stály aspoň sto dolarů. A koupila jsem si je sama, protože nikdo jiný tady není. Vůbec nikdo. Nikdo mě neotravuje, ani nekomanduje. Prostě ležím na písku. Ne… vlastně ne na písku. Na lehátku! Přece nechci mít písek i ve vlasech, že jo?‘

„Ahoj Charlie!“ Ne. Tohle nebyl člověk. Jenom… racek. Jo, jenom racek. „Spíš?“

„Jsem na pláži,“ odpověděla jsem bez zájmu. Ani jsem se nedonutila otevřít oči a dál své myšlenky soustředila na mou dokonalou představu.

„Shit! Ty už máš i halucinace?“ Tentokrát jsem už oči nedokázala nechat zavřené. Otráveně jsem je otevřela a vidina osamocené pláže, někde na Maledivách, se přede mnou okamžitě rozplynula. Zase jsem byla v cizím, chladném v pokoji a neležela jsem ani na písku, ani na lehátku, nýbrž v posteli. Co bych teď dala za ten písek ve vlasech…

„Co tady chceš, Liame?“ zeptala jsem se přímočaře a rozespale se posadila na turka. Prohrábla jsem si prsty vlasy a záda si jako vždycky opřela o zeď za mnou.

„Přišel jsem se podívat na maroda,“ šlehl po mě zářivým úsměvem. Přisunul si křeslo blíž k posteli a hned se na něj posadil. Lokty si složil na kolenou a trochu se ke mně naklonil. Připadala jsem si jako na smrtelné posteli a zároveň jako zvířátko v zoo, na které se každý může přijít podívat, kdykoliv se mu zachce. Ten pocit se mi ani trochu nelíbil.

„Až řeknu Stylesovi, žes mě probudil, vlastnoručně ti zakroutí krkem,“ ušklíbla jsem se, načež jsem se na něj nevinně usmála.

„Nespala jsi.“

„Byla jsem na pláži! To je lepší než spánek. Tam je teploučko, jsem tam sama, což znamená, že tam nejsi ty… á je to prostě boží.“ Založila jsem si ruce na hrudníku a povytáhla jedno obočí. Liamovy oříškové oči okamžitě změkly a znovu se usmál. Asi dobrá nálada nebo co…

„Ale prosím tě. Musela ses hrozně nudit.“

„To máš teda pravdu,“ přikývla jsem. „Ty někam jedeš?“ zamračila jsem se, když jsem si ho lépe prohlídla. Měl na sobě světle modré džíny s dírou na koleni, bílé tílko a kolem pasu obmotanou červeno-černou kostkovanou košili.

„Jo, musím si jet domů vyprat nějaký oblečení.“ Ne, že bychom byli nějací kamarádi, ale tahle odpověď se mi ani trochu nelíbila. Klidně bych mu to oblečení vlastnoručně vyprala v umyvadle, kdyby tady zůstal a dělal mi společnost. I když je to Liam… „Nepotřebuješ něco vyprat nebo koupit, když už budu ve městě?“ Znovu jsem se na něj pousmála a jenom jemně zakroutila hlavou.

„Ne, díky.“ Trochu jsem se zavrtěla a přetáhla si přes sebe peřinu. „Kdy se vrátíš?“

„Neříkej, že bys chtěla, abych tu zůstal.“ Povytáhnul jedno obočí a zároveň i koutek svých rtů. Taky jsem si všimla, jak narovnává svá záda a trochu vystrkuje bradu. Očividně měl sám ze sebe radost.

„Jo, chtěla,“ povzdechla jsem si. Už jenom pomyšlení na to, že tady budu celý týden sama, ve mně vyvolávalo chuť začít Liama prosit o to, aby mě vzal s sebou. Ať už by jel kamkoliv.

„Vždyť mě nemáš ráda.“

„Hmmm,“ zamručela jsem otráveně. „Všechno lepší, než být tady sama a čekat na pomalou, bolestivou smrt,“ dodala jsem dramaticky. Ve skutečnosti jsem doufala, že nic takového jako pomalá a bolestivá smrt nepřijde. Stačil mi zážitek z dnešního rána, který mě nejen vyděsil, ale i poučil.