Army Bullshit [CZ]

17. část - Noc jako tahle

Harry’s POV

Možná jsem to trochu přehnal. Asi jsem na ni nemusel být tak zlej, když je nemocná. Chtěl jsem, aby dnešek byl v pohodě, ale místo toho se ten den už nemohl víc posrat.

Po tom, co jsme se tak hnusně pohádali, jsme nasedli na motorku a v naprosté tichosti odjeli. Charlie dokonce ani neprotestovala, že chce jít pěšky. Prostě nasedla a byla ticho, což rozhodně není její styl. Při té jízdě se mě ani jednou nedotkla. Raději se držela poutek u mých riflí, než aby se bezpečně chytila mého břicha. To jsem jí ale nemohl vyčítat po tom, co jsem jí řekl, že jsem ji měl raději nechat umřít. Bože můj, jsem to ale vůl. Ani nevím, proč jsem to řekl, když jsem to nemyslel vážně.

Cestou zpátky do školy jsme se ještě zastavili v lékárně, kde jsme vyzvedli její léky, a pak už jsme po té nekonečné cestě dorazili zpátky. Nechápejte mě špatně, ta cesta do nemocnice nebyla vůbec dlouhá, protože se mě držela tak pevně, že jsem skoro nemohl dýchat, a já se celou dobu usmíval jako idiot. Jenže teď jsem se nemohl dočkat, až budeme zpátky.

Ve chvíli, kdy jsme se ocitli na parkovišti u školy, seskočila z motorky tak rychle, že jsem zapochyboval, jestli to vůbec ustojí. Překvapivě zůstala stát pevně na nohou a pak doslova dosprintovala dovnitř do školy, což bylo celkem divný, vzhledem ke stavu jejích plic. Já jsem pak v klidu došel do svého pokoje, kde jsem na ni čekal skoro dvě hodiny.

Když přišla, očekával jsem aspoň nějakou malou výměnu názorů nebo něco takovýho, jenže ona místo toho jenom zamumlala krátké dobrou, lehla si do postele, otočila se ke mně zády a dělala, že spí. Tak jsem ji nechal. Chtěl jsem se jí omluvit, no lépe řečeno jsem stále plánoval, jak a za co se jí vlastně omluvit. Jediný za co jsem se možná tak mohl omlouvat, bylo to, že jsem ji nabídnul pomoc. Potom už to šlo nějak z kopce. Celý to bylo úplně na hovno.

Seděl jsem v tom nepohodlném křesle a pohledem se vpíjel do jejích zad, které byly celé zabalené v mojí peřině. Bylo už něco po půlnoci a já stále nemohl zamhouřit oči. Tak nějak jsem doufal, že by se Charlie mohla probudit, stejně jako minule. Ani sám nevím proč. Chtěl jsem jí jenom říct, že mě to mrzí… nebo něco takovýho. Tady takový sračky mi nikdy nešly.

Přetočila se na druhý bok, čímž mi ukázala svůj spící obličej. Vlasy měla rozpuštěné a rozházené kolem hlavy. Rty měla rozpojené, oči pevně stisknuté k sobě a obě ruce složené pod hlavou. Podle toho, jak měla okolo sebe zkroucenou peřinu, bych řekl, že nohy měla přitáhnuté k hrudníku. Dýchala pomalu a hluboce a za celou tu dobu, co tam ležela, nezačala ani jednou kašlat, za což jsem byl aspoň trochu vděčný. Když spala, vypadala docela spokojeně, ale já věděl, že až se probudí, nezbude po tomhle mírumilovném obličeji ani stopa. Kvůli mně.

„Vy nespíte?“ zašeptala najednou tiše a pootevřela jedno oko. Zůstal jsem sedět přesně v té pozici jako poslední dvě hodiny a nevěřícně se na ni podíval. Za prvé jsem si myslel, že spí, a za druhé jsem si byl téměř jistý, že už se mnou v životě nepromluví, čemuž jsem se rozhodně nemohl divit.

„Ty nespíš?“ zeptal jsem se na to stejný, protože jsem nedokázal vymyslet nic lepšího, co bych mohl říct. Nepohodlně se otřásla a přitáhla si peřinu blíž k bradě. Pár pramenů tmavých vlasů jí díky tomuhle pohybu spadalo do obličeje a ona je okamžitě zastrčila za ucho.

„Ne,“ vydechla jemně. „Proč nespíte vy? Měl byste spát,“ zamumlala, což mě donutilo k lehkému úsměvu, který však brzy zvadl. Chtěl jsem ji říct, že jsem přemýšlel o všech těch hnusných věcech, co jsem jí navykládal, ale bylo teprve půl jedný v noci a to mi nepřipadalo jako vhodný čas na omluvu.