Army Bullshit [CZ]

37. část - Vymysli si další důvod

Charlie's POV

„Písknu jednou, uděláte jeden angličák. Písknu dvakrát, uděláte angličáky dva. Písknu pětkrát, uděláte jich kolik, Charlesi?“ podíval se na mě vážně Zayn s rukama důležitě spojenýma za zády.

„Nula,“ hlesla jsem tiše a dál na něj upírala znuděný pohled.

„Bože,“ protočil nade mnou oči a mávnul rukou. „Steve, kolik jich uděláte, když písknu pětkrát?“

„Pět, pane,“ odpověděl okamžitě. Tentokrát byla řada na mě, abych protočila své oči. Tak moc jsem tohohle kluka neměla ráda, i když mi nikdy nic špatnýho neudělal.

Jen si představte toho největšího šprta, kterého jste kdy viděli. Takový ten typický nemotorný popleta z těch klasických filmů, co nosí velké kulaté brýle a vyšívané vesty. Vidíte před sebou někoho takového? Fajn. Teď mu oholte vlasy, sundejte brýle, navlíkněte ho do vojenské uniformy a máte našeho Steva, toho kluka, který musí být perfektní voják za každé situace.

„Jestli někoho uvidím, že podvádí, bude to běhat až do noci,“ pokračoval Zayn nevzrušeným hlasem a mně se už poněkolikáté za dnešní den potvrdila domněnka, že dneska opět není úplně ve své kůži. „Takže si dejte jedno kolečko a poslouchejte, kolikrát pískám.“

„Ano, pane,“ přikývli všichni kolem mě, jenom já jsem zahuhlala nějaké nesrozumitelné ‘jasně‘. Ani náhodou jsem dneska neměla náladu ani energii na to, abych se dokázala přetvařovat, že ho nějakým způsobem respektuju. A taky mi bylo úplně jedno, jestli mě uslyší nebo ne.

„Běžte!“ S tímhle rozkazem jsme se všichni rázem rozběhli po asfaltovém oblouku.

Byla jsem ráda, že neřekl, že tohle celé je závod, takže jsme mohli běžet libovolným tempem. Tak nějak jsem měla radost už jenom z toho, že dokážu pomalu klusat, natož abych měla ještě s někým závodit. Po celém dni jsem toho měla upřímně plný zuby a chodidla jsem měla doslova obalená bolícími a dost možná i krvácejícími puchýři, takže jsem Zaynovi byla opravdu moc vděčná, že se na to pro jednou vykašlal a nechal nás si to zaběhnout v klidu.

Když pískl poprvé, měli jsme za sebou zhruba tak čtvrtinu celého kolečka, a proto jsem si začala naivně nalhávat, že by to nakonec nemuselo být vůbec špatný. Že by to mohlo být pouze jednoduché kolečko a nic víc. Jenže pak to začalo. Zayn si nejspíš usmyslel, že když nás nechal běžet to v klidu, alespoň si to vynahradí tím, že nás zabije děláním všech těch angličáků. Začal na pěti písknutích a pak pokračoval přes šestku, sedmičku až k desítce. A můžu vám říct, že když musíte udělat deset angličáku za sebou, což znamená, že musíte udělat deset kliků a deset dřepů s výskokem, máte dost. Už v půlce celého toho oválu, jsem měla v rukou zadřenou aspoň stovku kamínků a nohy mi málem upadly.

Když jsme to nakonec všichni, dá se říct, že v pořádku, doběhli, měla jsem chuť skočit Zaynovi kolem krku a poděkovat mu za to, že mu stačí jenom jedno kolečko a ne dvě… nebo víc než jen dvě. Naštěstí jsem byla natolik unavená, že jsem nic takového neudělala. Spíš jsem jenom zůstala stát na jednom místě, s rukama zapřenýma o vlastní boky a užívala si čerstvého vzduchu, který ve velkých doušcích proudil do mých plic. Děkovala jsem Bohu za to, že už byl pro dnešek konec.

„Fajn, končíme. Zítra v šest na nástupu,“ zamumlal nakonec Zayn a bez dalších řečí odešel směrem ke vchodu do školy. Chvíli jsem se ještě dívala na jeho záda, jak pomalu mizí za skleněnými vstupními dveřmi a pak nervózně sklouzla pohledem dolů ke svých chodidlům. Nakonec jsem si navzájem oprášila obě dlaně, na kterých se ještě stále nacházelo malé množství drobných kamínků.